Pekárková: Pečená zebra
Nejdřív to bylo z New Yorku, kam emigrovala v polovině osmdesátých let, poslední dekádu z Londýna. Zvenčí a v černobílé je napsaná i její novinka, román Pečená zebra.
Téma knihy se může zdát trochu sociologické: Jaký magnet táhne bílou ženskou za černým chlapem, Evropanku k Afričanovi? Pekárková vsadila na typizaci.
Ve čtyřech kapitolách modeluje čtyři jasně čitelné ženské profily: první je relativně šťastná mnohonásobná matka, druhá zběsilá top manažerka, která pro samé honění kariéry zapomněla na vztah, třetí sebestředná reprezentantka zlaté mládeže, čtvrtá akademická vědkyně s jistou emoční inteligencí.
Netypický happy end
Jmenovatele mají všechny společného: jejich partnerem se stal černoch. Přišly k němu různě. V Čechách nebo v Paříži, nejčastěji na cestě mezi bordelem a nočním klubem. Jeden je milující manžel, druhý vychytralý kšeftař s drogami.
Pečená zebraMladá fronta 2015 |
Čtyři příběhové linky do sebe postupně zapadají jako příslovečné puzzle. Jedna má dětí plnou náruč, druhá je mít nemůže, a tak si smluví výpomoc. Třetí by ráda poznala skvělý nový svět a čtvrtá naopak pomůže jednomu být konečně oficiálně doma v Čechách.
Nad suverénně napsaným příběhem, završeným pro Pekárkovou netypicky happy endem, se však vznáší něco podstatnějšího – obecný kontrast mentality a životního stylu v černé a bílé.
Afričan je v autorčině podání synonymem životní energie, síly a optimismu, euroamerický běloch naopak únavy z kličkování v bludišti každodenních povinností (které se mu nechce dodržovat) a práv (která si hlasitě nárokuje v nejvyšší míře). Nadsamec versus vyhaslá troska.
V Africe je život krutý boj, v Evropě nebo Americe samozřejmost. Černý se nestará o to, co bylo, co bude, žije na maximum v přítomnosti. Bílý se nudí v nadbytku, bezpečí a jistotách, jejichž možnou dočasnost vůbec nechápe.
Píše přímo tělem
Pečená zebra má hlubší záběr než autorčiny knížky psané na příbuznou notu jako Sloni v soumraku (2008) nebo Levhartice (2013). Jakkoli je však novinka kritická, namířená proti typicky českým nemocem jako rasismus, xenofobie nebo pocit méněcennosti, nechybí jí humor.
A ještě něco knihu vydatně živí – autorčin styl. Jako by Pekárková psala přímo tělem, vlastními smysly, pudově. Její rukopis je plnokrevný, mohutný. Není tu sice daleko pro vulgarismus nebo otevřené sexuální scény, ale jedno i druhé do textu skvěle padne.
Z černé strany mince si autorka vzala bezprostřednost, živelnost, z té bílé odstup, nadhled. Poměr je vyvážený. A zebra vypečená dozlatova.