Režisér Gianni Zanasi za něj předloni dostal tři ceny na festivalu v Benátkách a letos se vysílá jeho seriálová podoba, což vypadá jako rozumný nápad. Jde totiž o rodinný příběh bez obzvláštních nároků na okázalou filmařinu, jenž dobře snese obrazovku, a také jednotlivé postavy rodu Nardiniových si v televizi mohou vybojovat víc prostoru.
Ve filmu jim vévodí Valerio Mastandrea coby punkrockový muzikant, který odešel za kariérou do Říma. Jenže pomalu se mu blíží čtyřicítka, ale sláva pořád nikde; při skoku z pódia po vzoru hvězd spoléhajících na ruce fanoušků ho nikdo nechytá, takže se poraní.
Navíc ho zradí partnerka i auto, takže hledá záchytný bod – a rozjede se domů, za rodiči a sourozenci do rodného Rimini. Z vítaného navrátilce se však vyklube potížista: vyhrotí bratrovo manželství, prozradí sestřiny lesbické sklony a přezíravě všem vyčítá, že žijí mimo "svět", jako provinční měšťáci u televize.
Přitom sám je stejný ztracenec jako jeho sourozenci, kteří zkoušejí zachránit rodinnou továrničku – i za cenu půjčky, kvůli níž by měl hrdý rocker hrát bohatým snobům Chopina.
Nemysli na to patří k filmům stavěným na nenápadné náladě. Střízlivě civilní popis hledání a míjení se drží všedních výjevů: hrdinové si povídají, nakupují, jedí, popíjejí, hrají si s dětmi a z každodennosti se postupně noří zmařené sny těch, kteří zůstali, prohry toho, jenž za snem odešel, a pouta, která je spojují.
Není to sice velká podívaná, ale mix pomyslného Čekání na Godota a příslovečného "v každé rodině je něco" vnukne divákovi důvěrný pocit zážitku, jejž sám poznal zblízka.
HODNOCENÍ MF DNES 60%
