John Winslow Irving se narodil 2. března roku 1942 v Exeteru ve státě New Hampshire. Byl učitelské dítě, ale slabý student. Na exeterské přípravce propadl z latiny a matematiky, na vině však byla hlavně tehdy ještě neznámá porucha - dyslexie. Pro případ nečekaných písemek při sobě Irving dokonce nosil seznam slov, ve kterých nejčastěji chyboval.
"Prohrával jsem; musel jsem tedy dřít víc než ostatní - ve všem. Jestliže se moji spolužáci naučili úkol z dějepisu za hodinu, já jsem si na něj vyhradil hodiny dvě nebo tři," vzpomíná Irving ve své autobiografii Imaginární přítelkyně. Přes potíže se čtením si Irving našel cestu k literatuře, jeho prvním velkým čtenářským zážitkem byly Dickensovy Nadějné vyhlídky. Ostatně jak Irving sám později přiznává: na vypravěčskou tradici 19. století svými díly v mnohém navazuje.
V Exeteru Irving objevil i svůj další celoživotní zájem - zápasení. Pod dozorem trenéra Teda Seabrooka se vypracoval na celkem slušného sportovce, byť nejvyšších met nikdy nedosáhl. "Talent se hrozně přeceňuje. To, že nejsi nijak zvlášť nadaný, ještě nemusí znamenat, že toho máš nechat," povzbuzoval ho Seabrooke. A touto radou se Irving řídil i v oboru, v němž byl celkem dobrý - v psaní.
Na univerzitě v New Hampshire se přihlásil do kurzů tvůrčího psaní a seznámil se se svým prvním literárním rádcem, spisovatelem Johnem Yountem. Na jeho pobídnutí se vypravil na rok do Vídně, ještě na přípravném kurzu němčiny v Cambridgi přitom poznal svou první ženu Shylu Learyovou - partnerku na osmnáct let života a budoucí matku svých dvou synů Colina a Brendana, jejíž láska - jak Irving připsal k Pravidlům moštárny - vystačila na pět románů.
Vídeň Irvinga zaskočila antisemitismem a sexuálně tísnivou atmosférou. Nicméně nalezl tam materiál ke svému prvnímu románu Svobodu medvědům. Tak vznikl příběh dvou rozčarovaných studentů vídeňské univerzity Hannese a Siggyho, kteří s motorkou Royal Enfield brázdí rakouským venkovem a spřádají plán, jak vypustit zvířata z vídeňské zoo. Sedmadvacetiletý Irving už zde uplatnil svůj výjimečný vypravěčský dar a smysl pro kombinaci reality a absurdity. Román měl na prvotinu neznámého autora vcelku slušný náklad - osm tisíc výtisků.
V té době už měl Irving dokončená studia, sám začínal učit tvůrčí psaní a působil též jako trenér zápasu. "Ani to, že jsem musel být v tělocvičně, ani hodiny strávené cestováním v autobusu na turnaje neubraly nic spisovatelské části mého já - naopak, zápasení bylo útěkem od psaní," píše ve své autobiografii.
Po téměř celou dobu - tedy od roku 1967-78, co psal své první čtyři romány, měl celodenní zaměstnání. Finanční závislosti jej zbavilo až vydání čtvrtého románu, bestselleru Svět podle Garpa, který rozpoutal garpomanii. V tomto mnohovrstevném a dějově spletitém příběhu, plném kuriózních situací a postav, Irving pokřivuje americkou současnost do mrazivé grotesky. Hlavní postava knihy, průměrný spisovatel T. (technik) S. (seržant) Garp, který úzkostlivě střeží štěstí a bezpečnost své rodiny, se stal hrdinou své doby - a mládež jej vzývala třeba tričky s nápisy Věřím v Garpa a Pozor na Spodního výra.
Svět bizarních a jímavých hrdinů Irving neopustil: ať už to je nekonvenční rodinka Berryů z Hotelu New Hampshire (1981), nalezenec z Pravidel moštárny (1985), malý velký muž s prorockými schopnostmi v Modlitbě za Owena Meanyho (1989), sběratel vzorků trpasličí krve v Synovi cirkusu (1994) či nejnověji televizní reportér s ukousnutou rukou. Více či méně zdařile se tak Irving vyslovoval a vyslovuje k aktuálním tématům, kupříkladu k válce ve Vietnamu, potratům či falešné realitě médií. Literární kritika však už jistou dobu mluví o námětové vyčerpanosti autora, který neumí krátit, vykrádá sám sebe a vrší čím dál samoúčelnější a vykonstruovanější zápletky.
A Irving? Více než švédské akademie pro Nobelovy ceny si cení amerických akademiků, kteří mu přiřkli Oscara za scénář k adaptaci díla Pravidla moštárny (zfilmovány byly i další Irvingovy romány Svět podle Garpa, Hotel New Hampshire a Modlitba za Owena Meanyho). "Mám své publikum, a tak se nemusím o recenze moc starat. Pro co mám však stále méně pochopení, jsou recenzenti, z nichž řadu znám jako lidi, kteří píší o tom, co ani pořádně nečetli," řekl v předloňském rozhovoru pro americký časopis Salon autor, jehož fanoušci mají na internetu stránku nazvanou Irving is God.
V současnosti žije John Irving se svou druhou manželkou Janet, která je matkou nejmladšího syna Everetta a zároveň spisovatelovou literární agentkou.
|
Irvingova Čtvrtá ruka visí v prázdnu | |
|
Johna Irvinga katapultoval na výsluní čtenářského i odborného zájmu Svět podle Garpa, román, jehož vydání se roku 1978 stalo významným předělem nejen v autorově tvorbě, ale i ve vývoji americké literatury - četní teoretici ji dokonce dělí na předgarpovskou a postgarpovskou fázi. Fascinovaly spisovatelovy ohromující fabulační schopnosti i jeho smysl pro prolínání prvků smrtelně vážných s až nevázaně komickými. Roztodivné trsy kuriozit, excesů a morbidit navíc nesly silné satirické a symbolické poselství. Již zde se ukázalo, jak plodně umělec čerpá z tradice anglické epické prózy 19. století, což potvrdily i romány Pravidla moštárny či Modlitba za Owena Meanyho. Důraz na detail, excentrické postavy, náhody, náznaky věcí budoucích či narážky na jiná literární díla se zařadily po bok šokujícím scénám a krutému humoru a společně vytvořily jakýsi specifický, příznačně irvingovský "podžánr", s nímž autor dobyl svět. Tento "podžánr" však nemá nekonečné možnosti, což se ukázalo ve Čtvrté ruce, prozatím posledním Irvingově textu. Hlavním hrdinou je muž v raném středním věku, televizní reportér, jemuž při výkonu povolání ukousne cirkusový lev v Indii ruku - klíčová epizoda tedy kopíruje prostředí dřívějšího svazku Syn cirkusu. V opojení drogy na utišení bolesti se mu zdá sen o budoucnosti, což v kombinaci s "neoviktoriánským" stylem, jenž na konci téměř každého odstavce upozorňuje na vývoj věcí příštích, nenavozuje pocit osudovosti, nýbrž boří dějové napětí. Protagonista postrádá i psychologickou hloubku - jakmile se nabaží sexu s přitažlivými ženami "z branže", zatouží bez pořádnější příčiny po obyčejné hospodyňce z rodiny "buranů", jak se sami hrdě označují, ze Středozápadu, s níž v bizarním výjevu počne dítě (viz početí výše zmíněného Garpa). Mělo-li to být vedlejší téma konfrontace dvou různých kultur a prostředí, jak je známe z Hotelu New Hampshire nebo Stopadesátiosmilibrové svatby, zcela se míjí účinkem. Irving vsadil na šňůru panoptikálních scén, aniž by tyto jednotlivosti měly v celkové stavbě jiný účel než vlastní existenci, která navíc není nijak zajímavá (jako třeba posedlost psími lejny, jež částečně vystihuje jistého chirurga, či rádoby groteskní smrt pana Clausena).
Čtvrtá ruka se u nás na konci minulého roku velmi dobře prodávala, z čehož plyne, že fanoušků Johna Irvinga je stále dost. Otázkou však zůstává, kolik z nich zpohodlnělo natolik, že se ještě těší na další titul ve stejném duchu. |
