Irena Obermannová radikálně změnila image.

Irena Obermannová radikálně změnila image. | foto: Profimedia.cz

RECENZE: Já, Obermannová, a Havel, díl druhý. A horší

  • 199
Irena Obermannová vydává pokračování Tajné knihy a vysvětluje, jak to loni bylo. Napsala ho však víc s ohledem na sebe než na čtenáře.

Jako by jí nestačilo, že už si jednou zavařila. Mediální smršť, kterou loni Irena Obermannová vyvolala svojí Tajnou knihou, v níž popisovala svůj vztah s bývalým prezidentem Václavem Havlem, ji smetla tak, že se spisovatelka zhroutila.

Na první pohled se zdá, že teď stejná žena dělá podruhé stejnou chybu. V nakladatelství Motto jí totiž vychází Panoptikum české. Tedy pokračování Tajné knihy. Obermannová prostě měla potřebu to celé doříct, dovysvětlit, vyjádřit se po svém, literárně, ne jen odpovídáním na novinářské otázky.

Na druhý pohled je to však pořád tatáž autorka se vším, co k ní patří. Chce dát svým čtenářkám pocit bezpečí svým stylem psaní s víc terapeutickým než románovým dosahem, s potřebou otevřít se a sladkobolnými, trefně sarkastickými, trochu ublíženými, zdravě umíněnými a rezignovaně pozitivními konstatováními o životě.

Raději Vznášedlo

Jakkoli její knihy řada zejména mužských kritiků označuje za povrchní a ženské, nelze Obermannové upřít dvě přednosti, díky nimž má své publikum jisté a věrné: umí nahodit postavy pár větami a z několika málo dialogů (i proto se ostatně může živit psaním seriálů) a umí trefně pojmenovat každodenní problémy, které ženské kolem padesátky řeší. Z nevěry, syndromu prázdného hnízda i stárnutí lze udělat velký filozofický román. Ale není důvod kritizovat autorku za to, že to nedělá. Její přirozenost jí velí jinak: zpracovává svá témata do břitkých deníkových glos a nemá větší ambice než psát dobrý střední proud, což se jí daří.

Proč je Panoptikum české knihou, bez které by se literární trh s vědomím všech výše zmíněných autorčiných kvalit obešel? Předně proto, že ji psala mnohem víc sama pro sebe než s myšlenkou na čtenáře. Zajímat bude lidi, kteří jsou zvědaví. Bohužel to minimálně zčásti budou ti, kteří si loni po vypuknutí aféry kupovali bulvární noviny, protože v nich psali o Havlově milence.

Co je v ní navíc? Všechno, co nesouvisí s bývalým prezidentem, ale s marastem, který zbude v lidské duši po destruktivní explozi v podobě smrti někoho blízkého a o něco méně, ale stále dost fatálně v podobě něčí zrady. Hrdinka přichází k terapeutce řešit problém, jakýsi tik, který u ní po skandálu vypukl. Jsou slova, která říká pozpátku. Právě v terapii odpovídá na to, zda se chtěla jen pochlubit vztahem s "Největším Čechem", jak moc zvažovala vydání knihy a jak ji překvapily reakce.

Lidem, kteří Tajnou knihu nečetli, asi novinka moc neřekne, k tomu, aby se člověk začal orientovat ve vzpomínkách a popisech loňských událostí, jsou vodítka v Panoptiku příliš vágní, na druhou stranu vlastně kromě bolesti není moc co vysvětlovat. Stejně jako se autorka rozhodovala, zda se k tématu vracet, bude se muset rozhodnout i čtenář. Pokud se přikloní ke čtení, musí se smířit i s jistou dávkou ublíženectví a vzteku. Rok je příliš krátká doba na to, být nad věcí.

Obermannová napsala letos ještě povídkový soubor Vznášedlo, ostatně v Panoptiku o něm mluví. Tam má její psaní další rozměr, mění témata, polohy, perspektivy. Pokud budou čtenářky hledat dovětek k Tajné knize, nechť si koupí Panoptikum české. Pokud jim vloni nešlo jen o skandál a la To je kniha od té, jež měla poměr s Havlem, ale o dobrý ženský příběh, ať sáhnou po Vznášedle.

Hodnocení MF DNES: 60 %