To vše platí za předpokladu, že na internetu dostupná kniha Deathly Hallows je totožná s originálem, případně z něho alespoň v hrubých rysech vychází. Předpokládejme zatím, že ano.
Není to těžké, zejména v prvních kapitolách. Rukopis J. K. Rowlingové, autorky předešlých šesti dílů o kouzelnickém učni, je patrný v každé druhé větě. Nic tu není jednoduše lepší, nýbrž „méně rozpačité“, Harry se stejně tak často dívá, jako si „nemůže nepovšimnout“.
Nicméně abychom nevyloučili možnost, že jde o geniální podvrh, říkejme pro potřeby tohoto článku záhadnému autorovi knihy RP (tedy Rowlingová-plagiátor).
Postavy RP hovoří vždy barvitě a s nadhledem, dokonce i o okolnostech vlastní smrti. „Pakliže byste mi tuto otázku položili, dokud jsem byl ještě mezi živými, vehementně bych tu možnost popíral,“ vysvětlil například Brumbál Harrymu a jeho přátelům, proč se vlastně nechal zabít kolegou Severusem Snapem.
Mrtvý Brumbál je lepší
Tím jsme prozradili první důležitou zápletku románu. Profesor Brumbál v knize nejen vystupuje, ale sehraje dokonce jednu z klíčových rolí.
Ovšem RP neporušil slib (který samozřejmě učinila jen Rowlingová) a nechal Brumbála dál odpočívat mezi mrtvými. Jak potom mohl Brumbál s Harrym spolupracovat na usmrcení Voldemorta (ouvej, největší tajemství je venku)?
Nezapomínejme, že jsme v kouzelnické škole v Bradavicích, kde se to hemží duchy a mluvícími portréty. Ten Brumbálův si krátí dlouhou chvíli rozprávěním s profesorkou McGonagallovou, nejnovější drby mu zase věrně nosí Harryho spolužačka Hermiona.
„Chtěl jsem mu dát ještě šanci,“ vzpomíná Brumbál v dobrém na svého vraha. „Snad to tak mělo být – že jsi měl pravdu a já se pletl,“ zakončí diskusi s Harrym, jenž „zavře oči, neschopen dále naslouchat“.
Ještě k Brumbálovi – na závěr vyjde najevo, že mohl Snapeův útok snadno odrazit, ale jako mrtvý byl Harrymu užitečnější. Postava nejmocnějšího ze všech kouzelníků tak došla jisté rehabilitace.
Ze života po životě
Kdo z potterovských fanoušků dočetl až sem, ať už nikam neutíká, RP má pro něj samé dobré zprávy. Potterovi se dostává po většinu knihy láskyplné péče od Ginny Weasleyové, což je trochu podezřelé. Zatímco Rowlingová držela Harryho v milostném životě zkrátka, RP se mu nebojí vrchovatě dopřát.
Pravidelná řežba ke konci sice nechybí ani v tomto díle, ovšem většina obětí nepatří k těm, nad nimiž bude čtenář dlouho ronit slzy. Zemřou například Harryho pěstouni Dursleyovi, kteří si o to vlastně koledovali. Strýc měl vysoký cholesterol, ale nikdo neví, co zabilo tetu Petunii. Nebyly to nečekané kouzelnické schopnosti synka Dudleyho?
Weasleyovi oplakají syna Percyho, Draco Malfoy svou milou Pansy. Tvrdila, že bez Draka nechce žít, a Voldemort jí promptně vyhověl. Malfoy se nečekaně s Harrym spřátelí. Spoustu dalších věcí by čtenář nečekal. Kdo by si byl pomyslel, že ten zádumčivý barman od Prasečí hlavy je ředitelův bratr, Aberforth Brumbál?
Ke konci kniha ztrácí svižný styl a přibývá dojemných momentů. Nikoli ze života, nýbrž ze života po životě: zatímco se Harry s pláčem hroutí do matčiny náruče, táta ho poplácává po zádech za výkony ve famfrpálu.
Takže plagiát? Možná, ale nejevila autorka v posledních dílech podobné sklony? Odpověď přijde v červenci, kdy má vyjít sedmý díl oficiálně.
