Kontrabas bude patřit mezi klubová představení, určená pro alternativní scénu Hrádek. „Je to hra, kterou budeme nabízet také mimo naše divadlo. Počítáme například i s možností zúčastnit se různých festivalů divadel jednoho herce,“ dodal Král. Süskindův titul proslavil například slovenský herec a režisér Martin Huba. „Vím, že titul nastudoval jak on, tak Karel Heřmánek. Ale nemyslím si, že by naše inscenace měla trpět handicapem známého jména. O to nejde. Podstatné je, jak tato pro Šumperk nezvyklá hra osloví publikum,“ soudí divadelní ředitel Král. Po několika letech práce v Českém rozhlase se také Kontrabasem vrací k práci v divadle režisér Jaroslav Kubeš.
Vladimír T. Gottwald: Budu se bát
Hodinu a deset minut musí vydržet na scéně Severomoravského divadla herec Vladimír T. Gottwald. Sám, bez pomoci kolegů. Jako hlavní a jediná postava hry Kontrabas.
Nebudete se bát tak sám na jevišti?
Budu se bát. Ale já se bojím vždycky, když lezu na jeviště.
Proč jste sáhl po Süskindově textu?
Protože mám tuto hru rád, a to hned od prvního setkání před deseti lety.
V jakém obsazení jste ji viděl?
Viděl jsem ji v podání Jardy Kubeše, který mi nyní pomáhal jako režisér. Viděl jsem i Martina Hubu. Když jsem viděl jeho, řekl jsem si: „V životě to nemůžu dělat.“ Ale pak jsem stejnou hru viděl v podání Karla Heřmánka a řekl jsem si: „Tohle už můžu hrát z fleku.“ Důležité je také, že jsem zestárnul. Loni jsem dospěl do věku, když už rozumím každému slovu a každému písmenku, které autor ve hře napsal.
Jak dlouho jste se připravoval?
Deset let jsem nápad nosil v hlavě. A rok a půl jsem přesvědčen o tom, že hru musím udělat. Právě teď už totiž vím, o čem je Kontrabas, a ještě mám sílu jej udělat. Za rok nebo dva by mi už mohly síly, ať psychické nebo fyzické, scházet.
Co vás oslovilo nejvíce?
Ta hra je strašlivě člověčí, úplně smrdí člověčinou. Text koresponduje s životem každého chlapa čtyřicátníka. Každý z nás se kdysi s elánem do něčeho pustil. Najednou ale zjišťuje, že není kam jít. Nebo že by možná bylo kam jít, ale zase ho ovládají obavy, zda na to má. Psycholog nebo psychiatr by to výstižně označil za „krizi středního věku“.
RECENZE: Kontrabas prokázal kvality Gottwalda
Postava, jež ve hře Patricka Süskinda Kontrabas jako jediná stojí na jevišti Severomoravského divadla Šumperk, má dvě základní dimenze. Na jedné straně univerzálně vyjadřuje krizové stavy muže mezi čtyřicítkou a padesátkou, na straně druhé postihuje charakter z líhně Dostojevského lidí „z podzemí“. V té první rovině se muž zmítá v pochybnostech, nadějích i beznaději odcházejícího mládí a hrozícího stáří, v té druhé člověk, tísněný svým postavením ve společnosti a svou vnitřní reflexí tohoto stavu, žije ve stálých rozporech, z nichž nenalézá východisko.
Je to polarita hrdosti a poníženosti, touhy vyniknout a malé sebedůvěry, lásky a nenávisti, vzpoury a přizpůsobivosti, vnější spokojenosti a stálého pocitu ukřivděnosti. Odchází-li „kontrabasista z třetí řady“ v závěru představení z jeviště rozhodnut vykřičet v opeře svou lásku k sopranistce a vyvolat skandál, divák dobře ví, že hrdina i dnes odehraje svůj part a tiše bude zbožňovat svou Sáru, která ho ani nezná.
Autor umístil svou postavu do jejího odhlučněného, od světa izolovaného pokoje, kde ani človíček ji neslyší a kde je jen se svou basou. A basa, jež je z počátku hrdinovou hrdostí a radostí, kterou vychvaluje do nebes, se postupně stává něčím nadbytečným, ba nenáviděným, neboť právě v ní kontrabasista vidí hlavní překážku svého milostného a životního štěstí. Tu pak spolu s osudem postavy vstupuje na scénu i společenská hierarchie, jež ubíjí malého člověka s velkými ambicemi. Je to, jak říká hrdina, jako hierarchie v orchestru.
Kontrabasistovy nevážné soudy o hudebních dějinách a osobnostech obecněji směřují k dějinám lidstva, vždy však - na to nezapomínejme a co vyvolává divákův smích - z úzkého zorného pole outsidera, který je těmito dějinami a stárnutím zraňován. V Šumperku si troufl na tuto nesnadnou roli Vladimír T. Gottwald a dlužno říci, že dokázal publikum zaujmout natolik, jako by se před ním odehrávalo to nejnapínavější drama.
A ono se opravdu na té jednoduché pokojové scéně odehrávalo. Herec rozvinul bohatý rejstřík svého hlasu, výrazu tváře a pohybu od komiky až po zoufalství, byť úsporně skrývané, od něhy po vzteklý vzdor, jako to odpovídalo smyslu textu, ale především hlubokému smyslu charakteru. Neboť jakkoli silně vyznívaly pasáže slovní, ještě možná silněji působily ty beze slov. Smích tu možná někdy příliš překrýval slzy a občas trochu rušily momenty až jakéhosi pitvoření ve vypjatě rozporných scénách.
Ale to byly jen okamžiky. Jinak byl kontrabasista ve svých protikladech obdivuhodně celistvou postavou. Jistě na tom má svůj podíl i režisér Jaroslav Kubeš, který si sám před řadou let postavu kontrabasisty zahrál. Š umperské divadlo tragikomedií pro jednoho herce vstoupilo na neznámou půdu, nepočítá-li se St eigerwaldova groteska pro dva herce. Pokus se podařil a jistě nezůstane bez odezvy u diváků v různých místech regionu i mimo něj. A Gottwald znovu prokázal své herecké kvality.
Vladimír T. Gottwald při jedné z inscenací Severomoravského divadla v Šumperku
