Indové s napětím čekají na usnesení indického parlamentu, který by měl rozhodnout, zda autorská práva na sangíty, ale i další Thákurovy skladby či lyrické básně univerzitě prodlouží, či nikoli. "Thákur nepotřebuje žádného psa, který by střežil jeho dílo a blahosklonně rozdílel povolení. Nechte na publiku, ať samo rozhodne, která interpretace je špatná a která nikoli," tvrdí Indráni Sen, oblíbený zpěvák Tkákurových písní.
S něčím podobným se však univerzita Višva Bháratí smířit nehodlá; právě nedávno odmítla nové pojetí sangítů od jednoho neznámého zpěváka, protože nevyhovovalo jejím předepsaným požadavkům. Škola upozorňuje, že je legitimním správcem autorských práv. Tento liberální isntitut vybudoval Thákur v duchu svých tezí o spojování východního a západního pohledu v idylickém městě Šántinikétan uprostřed lesů a od roku 1901 v něm vyrostly takové osobnosti jako je Ámartja Sen, laureát Nobelovy ceny za ekonomiku, oscarový režisér Satjádžit Raj nebo někdejší indická premiérka Indíra Gándhíová. "Z národního pokladu se nemůže stát kolektivní vlastnictví!" argumentuje jeden z univerzitních představitelů Dilíp Kumár Sinha.
Někteří pozorovatelé ovšem upozorňují, že ve hře o Thákurovy songy jsou kromě vznešených slov také poplatky, které umělci odvádějí univerzitě za každou nahrávku. Višva Bháratí podle těchto hlasů tudíž nechce přijít o svůj monopol. "Celá tato debata o zneužívání díla má jen zakrýt jejich hlavní starost - aby nepřišli o těch pět procent za kazetu," prohlásil indický zpěvák, který si nepřál být jmenován. A je pravda, že každý čtvrtý hudební nosič s bengálskými skladbami, který se v Kalkatě prodal minulý rok, byl podle národní společnosti RPG, provozující síť hudebních obchodů, právě Thákurovy sangíty. Navíc se jeho píseň Jana-Gana-Mana-Adhinayaka, Jaya he se stala v Indii státní hymnou, zatímco další skladba Amár Sonár Bánglá (Mé zlaté Bengálsko) je hymnou v Bangladéši.
"Sangíty jsou velmi meditativní, mají na mě uklidňující účinek," vysvětluje orientalistka Libuše Polívková. Thákurův hudební odkaz se ovšem neomezuje jen na tyto klasické skladby, které vycházejí z indických tradic a náboženství, obsahuje také experimenty, v nichž pracoval se západními prvky. Zvláštním, "hudebním" rytmem je konečně nesena také Thákurova lyrika: "Mé básně by byly bez melodie jako motýli bez křídel."
Rabíndranáth Thákur, ač šedesát let po smrti, k Indům stále promlouvá - což je pro umělecké kritiky ten nejdůležitější důvod k tomu, aby se povykem kolem sangítů a dalších skladeb nijak nevzrušovali. Abdur Rauf, který je v Indii respektovaným publicistou, kupříkladu dovozuje: "Rabíndranáth je tak hluboko zakotven v naší mysli, že se jeho dílo zkreslit nedá - s copyrightem, nebo bez něj."
S něčím podobným se však univerzita Višva Bháratí smířit nehodlá; právě nedávno odmítla nové pojetí sangítů od jednoho neznámého zpěváka, protože nevyhovovalo jejím předepsaným požadavkům. Škola upozorňuje, že je legitimním správcem autorských práv. Tento liberální isntitut vybudoval Thákur v duchu svých tezí o spojování východního a západního pohledu v idylickém městě Šántinikétan uprostřed lesů a od roku 1901 v něm vyrostly takové osobnosti jako je Ámartja Sen, laureát Nobelovy ceny za ekonomiku, oscarový režisér Satjádžit Raj nebo někdejší indická premiérka Indíra Gándhíová. "Z národního pokladu se nemůže stát kolektivní vlastnictví!" argumentuje jeden z univerzitních představitelů Dilíp Kumár Sinha.
Někteří pozorovatelé ovšem upozorňují, že ve hře o Thákurovy songy jsou kromě vznešených slov také poplatky, které umělci odvádějí univerzitě za každou nahrávku. Višva Bháratí podle těchto hlasů tudíž nechce přijít o svůj monopol. "Celá tato debata o zneužívání díla má jen zakrýt jejich hlavní starost - aby nepřišli o těch pět procent za kazetu," prohlásil indický zpěvák, který si nepřál být jmenován. A je pravda, že každý čtvrtý hudební nosič s bengálskými skladbami, který se v Kalkatě prodal minulý rok, byl podle národní společnosti RPG, provozující síť hudebních obchodů, právě Thákurovy sangíty. Navíc se jeho píseň Jana-Gana-Mana-Adhinayaka, Jaya he se stala v Indii státní hymnou, zatímco další skladba Amár Sonár Bánglá (Mé zlaté Bengálsko) je hymnou v Bangladéši.
"Sangíty jsou velmi meditativní, mají na mě uklidňující účinek," vysvětluje orientalistka Libuše Polívková. Thákurův hudební odkaz se ovšem neomezuje jen na tyto klasické skladby, které vycházejí z indických tradic a náboženství, obsahuje také experimenty, v nichž pracoval se západními prvky. Zvláštním, "hudebním" rytmem je konečně nesena také Thákurova lyrika: "Mé básně by byly bez melodie jako motýli bez křídel."
Rabíndranáth Thákur, ač šedesát let po smrti, k Indům stále promlouvá - což je pro umělecké kritiky ten nejdůležitější důvod k tomu, aby se povykem kolem sangítů a dalších skladeb nijak nevzrušovali. Abdur Rauf, který je v Indii respektovaným publicistou, kupříkladu dovozuje: "Rabíndranáth je tak hluboko zakotven v naší mysli, že se jeho dílo zkreslit nedá - s copyrightem, nebo bez něj."
