Žil jste v různých kulturách, kontinentech. Dokázal byste napsat Sběratele světů bez těch zkušeností?
Věřím, že v literatuře existuje poetika detailů a ty detaily musí souhlasit. Otázka je, jak je získat. Někteří si je načtou, ale podle mne je lehčí, rychlejší a především podmanivější je prožít. Ve světové literatuře najdete krásné příklady nevěrohodných knih, třeba Updikova Teroristu z islámského světa.
Co vás vlastně žene k neustálým změnám?
Na začátku byl nedobrovolný útěk mé rodiny z Bulharska, na jehož základě následovaly útěky dobrovolné. Prošli jsme azylové tábory v Itálii i Německu, až můj otec shodou náhod získal inženýrské místo ve firmě, která ho vyslala do Keni. Procestoval jsem s ním kus světa a od té doby trpím kulturní klaustrofobií. Žene mě patologická zvědavost, závratná touha po novém, neznámém a cizím. Jímá mě neklid, když příliš dlouho setrvám na jednom místě. Neznámé může děsit, ale pro mě má až erotický náboj. Není to volba, ale povahový rys. Takový jsem a literatura, kterou píšu, to odráží.
A není to i útěk před každodenní všedností?
Když jste spisovatelem, všednodennost nezažíváte. To je na literatuře nádherné – to, co se na první pohled zdá stereotypní, znamená pokaždé něco odlišného a nejistého. Nevíte, co se v nadcházejícím dni odehraje, zda vám to půjde, či budete jen tupě zírat do zdi. Jako když jdete na letadlo a nevíte, zda odletí.
Považujete se za podobného sběratele světů, jakým je dobrodruh Richard Burton z vaší knihy?
Ne. Burton má totiž v sobě něco z imperiální pýchy – vzít, uchvátit a přivlastnit. Naše muzea jsou plná nakradených sbírek. Já sbírám pokorněji – jsem na cestě, která mě proměňuje. Procházím nekonečně mnohotvárnými labyrinty s cílem, abych je popsal a abych je pochopil.
Váš hrdina mluví skoro třiceti jazyky. Kolik jich umíte vy?
Zdaleka ne tolik. Bulharština je mou rodnou řečí, němčina literární. V angličtině občas píšu eseje. Trochu umím svahilsky, hindsky a francouzsky.
Kde máte domov?
Definovat domov je obtížné. Souvisí s dětstvím, a tedy i otázkou, jaké to dětství bylo. Pokud bylo komplikované, dostává hned negativní příchuť. V mnoha jazycích existuje domov jen v jednotném čísle, což je nesmysl, produkt nacionalistické ideologie. Téměř všichni lidé, které znám, nemají domov, ale domovy. Není to jen místo, kde jsme vyrostli, ale směs pocitů, lidí, krajin, patří do něj rodina, vášně i touhy.
Jaký vztah máte k rodnému Bulharsku?
Je spojené s prarodiči, ale také s pocitem ustavičného strachu, protože celá má rodina měla potíže s režimem. Vrátil jsem se roku 1990 – bylo mi pětadvacet let a dvě desetiletí jsem tu zemi neviděl. Můj obraz Bulharska utvářeli rodiče a literární klasikové. To, co jsem uviděl, byl naprosto jiný svět. Nešokovala mě ani tak hmotná bída, tu jsem čekal, ale ta duševní. Komunismus lidi zlomil, zašlapal. Nestojí zpříma, nedokážou odporovat. Ani dnes to není o moc lepší: Bulhaři nebojují, jen naříkají a každého kritizují. Nemají vůli ani snahu něco změnit.
Takže v Bulharsku nechcete žít?
Proč bych kotvil na tak malém místě, když mohu objevovat celý svět?
