Iggy Pop: Říkali mi Muž, kterého milujete nenávidět

  13:28
Iggy Pop je chodící legenda. Je mu jednašedesát, vymyslel punk, zkonzumoval kila drog a litry chlastu, a když to na něj přijde, pořád se nebojí ukázat světu z pódia svůj rozkrok. Zavolali jsme mu a vyrušili ho, zrovna když šel zhasnout lampu na knihovně.

Iggy Pop | foto: Archiv

Proč jste se vlastně po téměř třiceti letech rozhodl dát znovu dohromady The Stooges, když jste měl pořád dost dobře rozjetou sólovou kariéru a dařilo se vám i bez nich?
Nedospěl jsem k žádnému určitému rozhodnutí, nějak se to na mě nalepilo. Stalo se to tak, že jsem dospěl do bodu, kdy mi z tvůrčího hlediska došel plyn. Za svůj život jsem si v hudbě vyzkoušel spoustu věcí, které jsem chtěl. Na přelomu století jsem měl program, který v sobě zahrnoval jazz, šanson, mluvené slovo a world music, což byly jedny z posledních žánrů, které jsem ještě nezmasakroval. Pak byl najednou všude kolem rok 2000 a já si začal všímat, že  mám v setu stále víc písniček od The Stooges! Hrál jsem tehdy s kapelou plnou mladých cápků, která na Stooges vyrostla a v podstatě se snažila znít jako oni. Jenom to bylo hloupější.

První náznaky, že to dáte zas dohromady, byly na desce Skull Ring, kde se původní Stooges po letech poprvé objevili. Zbytek ale tvořila hlavně spolupráce s těmi mladšími, tou dobou slavnými punkovými kapelami. Proč?
To byl rok 2003 a šlo v podstatě o album duetů. Byli na něm třeba Green Day, Peaches nebo Sum 41, ale dokonce tam zpívám i sám a akusticky. Když jsem si dělal seznam lidí, co by se na té desce měli objevit, vzpomněl jsem si na kytaristu Stooges Rona Ashetona, který byl zrovna někde na turné s Dinosaur Jr. Nečekal jsem nic, nevěděl jsem, jestli spolu budem schopni osobně vyjít, jestli hoši vůbec budou chtít znova hrát nebo jestli to taky náhodou nebude všem úplně u prdele, když se spolu znova sčuchnem. Prostě jsem jeho jméno na ten seznam napsal. Přesně mezi P. Diddyho a Justina Timberlaka; na tom podělaným cáru papíru najednou stálo The Stooges a bylo to! Vzal jsem telefon a vytočil číslo, které měl, když nám všem bylo asi šestnáct, a tam se ozval Ronův hlas a říká: Ok!

Jaké to bylo napoprvé, začít spolu po těch letech znovu hrát?
Když jsme do toho pak ve studiu začali mlátit, Ron jako pokaždý v minulosti přinesl jeden skvělej riff, a hned to tam bylo. Po hudební stránce to trvalo jen pár hodin a všechno sedělo úplně v pohodě. Vau! Jiná věc byla osobní. Bylo skvělý vidět zas všechny pohromadě, ale koukali jsme po sobě dost podezíravě, jako: Chceš mě kousnout? Následovala velmi silná reakce, původně hlavně ze strany médií. Začaly nám volat nahrávací společnosti, a to včetně lidí, ke kterým se obyčejně po telefonu nikdy nedostanete. Ti najednou říkali: "Tak co se děje? Vracejí se Stooges?" Byl to dost náhlej obrat. Dřív je nějaká parta starejch pardálů nezajímala, chtěli, abych točil s lidma, který jsou tak mladý, aby mohli bejt mý děcka. Obratem se všechno změnilo. Dali nám víc peněz, abychom mohli natočit víc věcí, a tím nám poskytli šanci spolu blíž pracovat, začít si navzájem zase víc věřit. A nakonec to dospělo do absurdní situace, kdy po mně chtěli, abych zahodil veškerou odvedenou práci na mém dalším albu a natočil celou desku se Stooges!

Vaše rok staré plnohodnotné comebackové album The Weirdness také slaví velký úspěch u kritiků i fanoušků. Jak jste k němu dospěli?
Oni už měli naplánováno, jak nám to celé bude produkovat Jack White z The White Stripes a podobně. Jenomže to jsme odmítli, protože my jsme opravdová kapela a nic jiného za tím není. Kdybychom to připustili, zbyla by z nás leda tak reality show s celebritami. Nahráli jsme tehdy těch pár písniček a pak nás pozvali na velký americký festival Coachella, což je jeden z těch, po kterých jezdí spousta přitroublých celebrit v drahých autech, které předstírají, že mají rády hudbu. Pořadatelé nás dlouho přemlouvali, protože já tam nechtěl, ale nakonec jsme řekli ok. Měl jsem před sebou dokončování celé desky a byl tím vážně zaměstnaný, ale dali nám tak dobrou nabídku, že jsme nemohli odmítnout. Zahráli jsme jeden koncert a najednou se to všechno, celá atmosféra, vrátilo tam, odkud jsme vzešli.

To zní velmi romanticky. Jak byste tu tehdejší atmosféru popsal?
Měli jsme malou vysloužilou farmu, kde jsme s celou kapelou i bydleli. Byl tam jeden telefon na zdi, přesně ten typ, jaký byl v šedesátých letech všude. My jsme tam obyčejně hráli pro lidi každou páteční, sobotní a nedělní noc. A když to stálo za hovno, nic se nestalo. Ale když jsme byli dobrý a zadařilo se, v pondělí ten telefon zazvonil a někdo nám nabídnul koncert. A tak to bylo i s vystoupením na festivalu Coachella. Zahráli jsme a telefon začal zvonit neustále.

Když jste tehdy v šedesátých letech poprvé byli se Stooges ve studiu, tušili jste, že vytváříte něco velkého, z čeho vznikne taková subkultura jako punk a bude to mít zásadní vliv na hudební vývoj?
Ne, vůbec. Samozřejmě jsem měl nějaké ty sny, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude až takový manifest. Na něco takového jsem v té době vůbec nemyslel. Já se jenom podíval kolem sebe, co se právě děje. Bylo mi jasné, že jestliže a + b + c se rovná x, tak Stooges jsou ypsilon na druhou. V mnoha ohledech jsem se vždycky snažil posunout věci o krok dál. To, co jsme dělali, mělo znít tak, jak vypadala architektura mých oblíbených domů a design mých oblíbených aut. Mělo to znít jako pocit, který mi dávaly moje oblíbené drogy. Bylo to vyjádření širší kultury a ukázání cesty, kudy by se měly věci ubírat. A to se taky stalo.

Co vás napadlo, když vaše hudba najednou v sedmdesátých letech nebývale zarezonovala mezi britský kapelami a zrodil se klasický punk v čele se Sex Pistols či The Clash?
Překvapilo mě to. I když oni to tehdy hodně vyčistili, udělali to mnohem víc popové, aby to fungovalo na lidi. Tou dobou ale bylo dost těžké být mnou, protože já už byl o krok dál. Na konci sedmdesátých let už jsem se pokoušel v Berlíně dát ve spolupráci s Davidem Bowiem dohromady sólo desku pod svým vlastním jménem. A to je z hlediska ega mnohem těžší, než když jste v kapele. Je to tvrdší. Je to dost osamělá práce, ale zároveň to tehdy byla asi taky ta nejsmysluplnější práce mého života. The Stooges trvalo pětatřicet let, než se proslavili a stali se klasikou. Těm věcem, které jsem natočil v Berlíně, to trvalo jenom dvacet let. Cheche! To byla rychlá kariéra!

Dá se vůbec srovnat atmosféra nahrávání raných desek The Stooges se současnou prací ve studiu?
Pro mě byl hlavní rozdíl v tom, že když jsem byl mladší, byl jsem hodně dychtivý a potřeboval jsem, vlastně my všichni jsme potřebovali, spoustu drog, které nás odstřelí někam do vesmíru, než začneme hrát. Chtěli jsme se záměrně dostat co nejdál od fyzického muzikantství a do jiné dimenze. A teď? Checheche! Teď? Cheche! Teď jsme všichni divný starší týpci, jednou pro vždy zatracení. Z mého pohledu byl cíl jediný: nahrát tu desku tak, abychom se neztrapnili. Vůbec mi nezáleželo, jestli budeme zas psát historii, jestli to někoho konkrétního ohromí. Nemuselo to projít žádným testem skvělosti. Chtěli jsme prostě nahrát desku, protože když nic netočíte, nejste, kurva, žádná kapela! To je jednoduchá logika, kterou pochopí i osel. Hlavně se mě neptejte, s jakým cílem jsme to točili! Takhle to prostě děláme, to je náš postoj, díky tomu máme tak velké ego! Prostě jsme to chtěli natočit tak, aby výsledek nebyl příšerná sračka.

Za rozpadem Stooges stálo mimo jiné i množství drog a alkoholu, jež jste do sebe tehdy skoro všichni prali a lili. Nebál jste se, že vás to strhne na starou cestu i v tomhle směru?
Ne. Všichni máme sklon k tomu brát drogy, ale nikdy nepožíváme nic, když hrajeme. Ale hned jak slezem z pódia... Checheche! Teda to je alespoň můj pohled. Ostatní by vám možná řekli pravý opak. Oni totiž už teď mají mnohem větší zkušenosti s různými substancemi, než mám já. Náš bubeník si dá dvanáct piv a vy si toho ani nevšimnete. Já si dám jednu skleničku vína a jsem úplně mimo.

O Stooges v tomhle i jiných směrech koluje mnoho divokých historek. Co vy osobně považujete za tu nejdivočejší, která se vám přihodila?
Několikrát se stalo, že věci vzaly za špatný konec a skončilo to násilím. Obecně to nikdy nebyly věci, které bychom sami dělali, ale spíš takové, které se nám přihodily. Pravda, ve chvíli, kdy jsme lidi nasrali do té míry, až začali reagovat násilím. Někdy ho obrátili proti nám, jindy proti sobě samotným, protože jsme je k tomu přiměli. Jednou jsme hráli v Kennedyho centru a pořadatel byl po našem výkonu tak vzteklý, že si sundal svoje rolexky a mrštil s nimi o zeď. Checheche! Jeho zkurvený rolexky! Ještě teď se musím smát! Řval na nás, že jsme zneuctili památku zesnulýho prezidenta a rozšlajfoval si ty svoje drahý hodinky! To byla docela paráda.

Došlo to někdy tak daleko, že jste se bál?
Jednou jsem měl takovou rozepři s Waynem z kapely MC5. Ta rozepře se týkala drog. Čekal na mě po našem koncertě a říká, ať s ním jdu na parkoviště, že tam má nějakej fakt kvalitní materiál. Místo toho mi tam namířil pistoli přímo do ksichtu.

Sakra! Proč?
Říká mi: Naval prachy. Tak jsem mu je dal. Byl totiž v právu, poněvadž jsem mu dost dlužil. Takže to bylo vlastně v pořádku. Všechno ok. Je to veselá historka... Teda když ji vyprávím dneska. Takových je víc. Na jiný koncert třeba přišel gang motorkářů a byl mezi nima jeden zajíc, který se chtěl stát jeho členem. Tak dostal za úkol po nás házet pukavce. Pak jsme třeba hráli koncert a předskakovali jsme The Allman Brothers, což je klasická americká jižanská rocková skupina. Ten typ lidí, co podporuje republikány a Johna McCaina, představitelé téhle divné kultury. Když nás viděli na zvukovce, začali na nás pokřikovat různé věci. Jako třeba: Hošane, ty vypadáš jako prcinka k nakousnutí! Checheche! Pak nás zahnali na záchody a chvíli jsme nemohli vyjít ani ven. Ale poté, co nás slyšeli hrát, tak obrátili. Asi měli jenom nějaký genderový problém. Jo a ještě se mi taky mnohokrát stalo, že jsem se probudil v úplně cizím městě, v nějakém neznámém hotelu, bez peněz a Stooges už byli někde v trapu. Tak jsem musel volat mámě nebo svojí holce o pomoc. To bylo vlastně dost typický.

Známý jste také tím, že jste někdy v těch raných dobách "vynalezl" skákání do lidí. Pamatujete si ještě, jak a proč jste to udělal poprvé?
Jasně. Bylo to někdy během našeho druhého turné. Tou dobou jsem na koncertech přestal hrát na kytaru a stal se ze mě vůbec poprvé frontman, co jenom zpívá. Ten večer jsme hráli jako předskokani Franka Zappy a jeho The Mothers of Invention. Pódium bylo velmi nízké, asi tak tři a půl stopy. Pro mě bylo důležité udržet pozornost lidí a přitáhnout ji ke kapele. Když jste první předkapela a stojíte na začátku kariéry, máte jenom pár pokusů a hotovo. Neuděláte dojem, zkurvíte to, jste v prdeli a můžete jít na pracák. Proto jsem se v jeden okamžik toho koncertu rozhodnul pro věc, kterou dělají malé pětileté děti, aby na sebe upoutaly pozornost rodičů. Ty děti nejdřív ztuhnou na místě a pak spadnou po čuni rovnou na zem. Já udělal přesně totéž. Jen s tím rozdílem že pode mnou stály nějaký holky. Chtěl jsem spadnout na ně, ale rozestoupily se a já spadnul na držku a uštípnul si zuby.

Proč jste to po tak otřesném zážitku vůbec opakoval?
Jo, opakoval, ale rozhodně ne na každém koncertě. Chvíli trvalo, než se z toho stalo to dnes klasické skákání a "surfování" po rukou publika. Někdy jsem prostě jenom šel s mikrofonem mezi lidi, jindy mě sami strhnuli z pódia. Bylo to různé.

Dnes vám nejen díky hudbě, ale i díky všem těm šíleným kouskům říkají Kmotr punk rocku. Berete to? A jaký je to vůbec pocit?
No, mně to vždycky přišlo jako hrozná ostuda a trapas. Když jsme začínali, pankáči byli takový trochu gotický pubertální děcka s barevnejma hlavama, co se oblíkaj jak monstra a příšery. Slovo kmotr v tomhle ohledu vyvolává představu nějakého upoceného chlápka s chlupatou hrudí v bordelu v Las Vegas. Cheche! To je přeci úplně jiný koncept. Když se řekne o Jamesi Brownovi, že byl kmotrem soulu, zní to mnohem dospěleji. Ale u punku? Nicméně jak šel čas, už mě to přestalo rozesmívat a stalo se to jednou z těch asi tak deseti přezdívek, které mi přiřkla média. To jsou takové ty věci, co vznikají z pohodlnosti. Je to značka, pod kterou vás někdo může zmínit. Podle mýho prostě hloupá a pohodlná věc.

Máte přesto mezi těmi přezdívkami nějakou nejoblíbenější, která na vás nejvíc sedí?
Nevím, jestli nejoblíbenější, ale kdysi mi říkali: Muž, kterého milujete nenávidět. Když se nad tím zamyslíte, dojde vám, že tohle byl předstupeň filozofie punku. Protože jsem ji  dostal už v době, kdy se ještě punku neříkalo punk. Protože co by jiného byl každý pankáč než chlápek, kterého nesnášíte, a zároveň proto milujete?

Přes váš věk jste stále v ohromující formě, což dokládá snad každá recenze vašeho současného koncertního programu. Kde ve vašem věku berete energii k divoké pódiové show, na níž zhusta nechybí ani vaše pověstné obnažování?
Zejména  z publika. Ale dost čerpám i ze vzpomínek na dobu, kdy jsem cítil, že mám co nabídnout, ale nikdo to moc nebral. Když jsem konečně prorazil, měl jsem v sobě takový přístup, kterého někdo blazeovaný nikdy nedosáhne. Když jsem na pódiu, na nic nemyslím, nestarám se o svoje kosti a klouby. Ano, samozřejmě že mám kosti a klouby, ale v tu chvíli mě nezajímají. A ten zbytek? Řekl bych, že už to asi bude moje nátura. Půlku energie beru od lidí, půlka je touha. Zbytek je dostatek disciplíny, abych tu získanou energii dokázal účelně využít.

Energie máte dost, ještě jste neumřel, a už se o vás točí životopisný film The Passenger, v němž vás bude hrát Elijah Wood. Není to trochu divný pocit?
Já vám nevím, tenhle film. Nemám ohledně něj žádné pocity. Je to takříkajíc svého druhu, eh, úplná kravina. Už dlouhou dobu mě pořád a pořád dokola kontaktují určití lidé a já nabyl dojmu, že chtějí, abych se do toho hodně zapojil. Ale já nechci s nuceným úsměvem na tváři sledovat, jak někdo vypráví můj příběh! Neměl jsem zájem se do toho jakkoliv motat, tak jsem jim prostě řekl: Jestli chcete, tak si to natočte. Takže bych teď rád na samý závěr vzkázal všem lidem v České republice, kteří by chtěli natočit film o mém životě: Jděte do toho! Mně je to fuk!  Vsadím se, že výsledek bude mnohem inteligentnější. Chechecheche!

Věděli jste?
- Vlastní jméno Iggyho Popa je James Newell Osterberg Jr., pochází ze státu Michigan a je mu jednašedesát.
- Tvorba The Stooges z přelom 60. a 70. let dala základ vzniku punku a heavy metalu.
- Mezi lety 1976 a 1978 Iggy natočil za pomoci Davida Bowieho v Berlíně svoje nejslavnější skladby jako Lust For Life.
- Začátkem osmdesátých let se zbavil závislosti na heroinu a začal brát herecké lekce.
- Jako herec se objevil v šestnácti filmech. Asi nejslavnější je scéna s Tomem Waitsem z filmu Kafe a cigára.
- V roce 2003 nahrál poslední sólovou desku Skull Ring, na níž se podílela řada mladých kapel, včetně Green Day či Sum 41.
- Nedávno natočil předělávku vlastního hitu No Fun s elektronickými Asian Dub Foundation.
- Poprvé v Čechách vystoupil začátkem devadesátek na festivalu Jam. Už tehdy se obnažil.

Autor:

Byl to lynč, ale rány už se zahojily, vzpomíná Rusevová na neúspěch Elišky a Damiána

  • Nejčtenější

Byl to lynč, ale rány už se zahojily, vzpomíná Rusevová na neúspěch Elišky a Damiána

21. března 2024,  aktualizováno  13:48

Vysíláme Rok začala herečka Anežka Rusevová hekticky: třemi divadelními premiérami, ve Studiu DVA a...

Podvod za půl milionu. Knihobot odhalil padělky knih tajemného autora

21. března 2024  13:30

Nepadělají se jen obrazy nebo bankovky, ale i knihy. Konkrétně vzácné, obtížně dostupné svazy...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

KVÍZ: Lovec přichází! Otestuje si znalosti zákulisí soutěže Na lovu

22. března 2024

V sobotu 23. března startuje na TV Nova další série Superlovu, speciální verze pořadu Na lovu....

Simply the best! Ewa Farna podruhé nadchla vyprodanou O2 arenu

23. března 2024  9:40

Zpěvačka Ewa Farna zazpívala 22. března podruhé v po střechu našlapané O2 areně. Na přidaném...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Leštiči klik hráli řediteli za dveřmi, já o protekci nestál, říká jubilant Spálený

21. března 2024

Premium Petr Spálený právě dnes slaví osmdesátiny. Jak říká, svoje roky nikdy moc neprožíval, a tak stále...

Nechtěli ji mezi sebe, ale nedala se. Beyoncé vydala countryové album

29. března 2024

Zpěvačka Beyoncé vydala v pátek 29. března druhou část plánované albové „covidové“ trilogie. Po...

RECENZE: Způsob, jak umrtvit oživlé Kroky a skoky české animace

28. března 2024  16:15

Je to smutný paradox. V cyklu Kroky a skoky české animace sice mnohokrát zazní, že animovaná tvorba...

TRENDY V KLIPECH: Miss Kalousová demoluje auto, Boone láká na pražský koncert

28. března 2024  15:01

Bývalá Miss Andrea Kalousová přichází s novým klipem Sorry. Stál ji hodně sil a padlo na něj jedno...

Chceme podchytit tu jeho svobodu. Marek Adamczyk ztvární Miloše Formana

28. března 2024

Premium V chystaném letním představení Forman, které na červen chystá Letní scéna Musea Kampa k připomenutí...

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...