Ida Kelarová: Do romské hudby se vejde každý

Romská krev a hudba, to jsou nejsilnější pouta zpěvačky a klavíristky Idy Kelarové. Romskou krev má po otci a romskou muziku hraje se svojí skupinou Romano Rat, se kterou se loni na podzim dostala na festival Womad. Muziku, již skládá také její kytarista a manžel Desiderus Dužda, má "schválenou" od samotných Romů. "Naše album Dadoro, Tatínek, nám pochválili, protože oni sami jsou nejnáročnější publikum. Chodí na koncerty, aby hledali chyby. Sednou si se založenýma rukama a čekají, co se bude dít. Mají rádi melodické, harmonické, citové a náladové písně," říká Kelarová.

Do jaké míry si romskou muziku upravujete?
Jdeme po kořenech a harmoniích toho, čemu říkáme cikánská stupnice. Držíme se jí, i když se muzika stočí třeba k jazzu. Jakmile bychom se zabydleli v nějaké stylové škatulce, ztratila bych svobodu. Nebojím se experimentů, ale chci se řídit podle citu.

Kam se dá v romské hudbě jít?
Do jejího prostoru se vejdeme všichni. A každý se může vést svými pocity. Od té doby, co jsme s Dežem Duždou založili kapelu Romano Rat, nahlédli jsme do nitra muziky, která se nehraje z not. Je jednoduchá, přirozená. Já jsem byla zvyklá hrát z not. Pro své studenty jsme jednou vydali sborník. Když jsme přepisovali romské písničky do not, bylo to velmi těžké. Nedokázali jsme je zachytit celé. Noty zavedou člověka jinam. Nejde o techniku, prstoklad, hráčskou bravurnost, ale cit pro harmonii, která se v romské kultuře stále vyvíjí. Místo jednoho akordu se nyní hrají čtyři akordy, které musíte rychle střídat. Cikáni se nejraději hádají o akordy. Jeden cítí muziku tak, druhý jinak.

IDA KELAROVÁ

Hrála stejně jako její mladší sestra Iva Bittová v brněnském Divadle na provázku, ze kterého odešla v roce 1982. Dlouho žila ve Walesu, první koncert měla v roce 1984 na festivalu v Kardiffu. Její první deska se jmenuje Můj domov je tam, kde jsem já. Kelarová cestovala po světě a vedla terapeutické kursy. Říká, že hlas vypovídá o člověku všechno. "Každý umí zpívat." Když se rozešla se svým britským manželem, vrátila se domů. Zakotvila v Bystrém u Poličky, kde vede Mezinárodní školu pro lidský hlas a tělo. V Praze Kelarová pořádala společná vystoupení etnických zpěvaček. Záznam z koncertu v kostele sv. Šimona a Judy vyšel na desce. Před několika lety založila ženský sbor Bogoro a skupinu Romano Rat (Cikánská krev), která nedávno vydala album Dadoro (Tatínek).

Jak se vám hrálo na Womadu?
Výborně. Ještě když jsem žila v Británii, pořadatelé mě dvakrát oslovili, ale bohužel jsem měla podepsanou smlouvu na jinou akci. Loni to konečně vyšlo. Womadu jde o zachování a rozvíjení etnické muziky a to je i moje životní cesta. Připadala jsem si jako doma, když si s námi v Praze zazpívalo čtyři sta lidí. Pak nás pozvali na Kanárské ostrovy. V Las Palmas dělají Womad asi patnáct let. Tam už se k nám přidaly asi tři tisíce lidí. Několik posluchačů mi pak napsalo, že písnička Joj mamo se jim moc líbila.

Proč jste loni vystupovali v Mongolsku?
Pozval nás český vyslanec, který miluje romskou muziku. Místní televize vysílala dokumentární film Igora Chauna Ida za zrcadlem. I lidi, kteří žijí v jurtách, mají televizi, a tak nás znali. Odehráli jsme koncerty v divadle i na univerzitě v Ulánbátaru. Když jsme skončili, bylo ticho. Mysleli jsme si, že jim naše vystoupení nic neřeklo, a měli jsme se k odchodu do šatny. Pak přiběhl náš vyslanec. Prosil nás, abychom se vrátili na pódium. Když jsou lidé zticha, je to prý největší pocta, jakou může umělec získat. Mnoho Mongolů umí česky, studovali v bývalém Československu, znají i naše vtipy. Stýskalo se jim po bratislavské restauraci U Mamuta, a tak si ji v Ulánbátaru založili. Byl to pro nás šok, když jsme tam přišli a všech sto padesát Mongolů mluvilo česky nebo slovensky.

Co vás táhne na Východ?
Na Západě je všechno stejné, kdežto Východ se mění a obnažují se kořeny tradičních kultur. Hráli jsme i na Ukrajině, kde vznikl romský festival Amala. Bylo to na stadionu v Kyjevě a musím říci, že celý podnik byl organizačně lépe připraven než pražská přehlídka Khamoro. Romské kapely se tam cítily dobře, hrálo se do rána, zůstali jsme v Kyjevě pět dní. Hodně se nám líbilo v Rumunsku, kde jsme se sešli s romskou komunitou. V Bukurešti pronajali sál pro dva tisíce lidí a pořádali na naši počest koncert, na kterém vystupovalo asi padesát kapel. Poprvé v životě jsem vystupovala jen pro romské publikum. Jejich kultura je nejpřitažlivější. U nás přitom vymírá. Mladí muzikanti si koupí klávesy a hrají pop. Vyhýbají se vlastní hudbě, ztrácejí vnitřní citlivost.

Jak pokračuje vaše pěvecká výuka v Bystrém?
Každý leden pořádáme kurs pro ženy, který jim pomáhá najít vnitřní krásu. Přizvala jsem si vizážistku z Bratislavy, která se stará o vnější krásu, zatímco já ženám vysvětluji, aby se nebály sáhnout si i na temné stránky své osobnosti a hledaly cestu za světlem. Když poznáte své nitro, projeví se to i na vnějším vzhledu. Cesta dovnitř je zároveň cestou ven. V červnu pořádáme kurs cikánské písně a cikánské filozofie.

Zpěvačka Ida Kelarová a skupina Romano Rat.