Píseň No Lotion For That s klasickým těžkotonážním došlápnutím, zhutněným hammondovými varhanami, vyztužil Gillanův pevně postavený, ocelově znělý hlas a klidně by se dala vydat na příštím purplovském albu.
Zpěvák si ovšem dopřál doušky z více hudebních studnic, i když z nich již často pili jeho kolegové. Motivy arabské či marocké hudby si vyzkoušel třeba Robert Plant z Led Zeppelin, jenž pronikl ke kořenům této muziky hlouběji a osobitěji.
Ovšem ani Gillan si nehraje na průkopníka, po deseti letech sólového albového půstu pocitově hledá styčné body souznění také s latinou či blues. Zpívá odlehčeně, jako by se ocitl na karibské pláži (Don’t Stop). V houpavé skladbě Girl Goes To Show mu sekunduje sólující, takřka claptonovsky rozezpívaná kytara Michaela Lee Jacksona, autora tří skladeb na tomto albu.
Dalších devět písní složil Gillan, jenž si nejčastěji dává bluesrock v různých podobách, načechraný countryovým sborem v písni Better Days, zemitě zarputilý v Change My Ways nebo funkově tepavý v duchu skladby Ultimate Groove.
Čtyřiašedesátiletý Gillan už nemá v hlase skály lámající heroickou sílu, jako když natočil s Deep Purple památné album In Rock (1970). Po letech se však "vyšplhal" k nadhledu, jímž nahrazuje slábnoucí vokální výšky. Do tónů se nemusí tolik opírat, hraje si s barvou hlasu, rockuje i souluje v odpichovce It Would Be Nice a surfuje po vlnách rytmů.
Touto sólovou deskou si Ian Gillan udělal radost. A hodně z ní se mu podařilo přenést i na posluchače.
Ian Gillan: One Eye To Morocco
čas 43:28, cena 499 korun.
Hodnocení MF DNES: 70 %
