První inscenace z roku 1975 se v normalizačních poměrech dočkala pouze premiéry, při té druhé jsme byli před deseti lety svědky úchvatného výkonu Ladislava Smoljaka v hlavní roli.
Andrej Krob mezitím stihl se svým ne-hereckým divadlem nastudovat i jiné autory a "naučil" se režírovat také na profesionálních scénách. Nynější Divadlo Na tahu vzalo pod svá křídla řadu herců karlovarského divadla, které tamní krátkozraký magistrát přednedávnem zrušil.
Karlovarští herci inscenaci dominují ve všech mužských rolích. Nejpříjemnějším překvapením je Radek Bár v roli hlavy podsvětního gangu Williama Peachuma, který slovům a gestům své postavy vtiskl jemnou grázlovskou slupku.
Stejně tak Karel Beseda coby velitel policie Lockit se dokázal takřka beze zbytku vyrovnat s autorovým varováním, že jeho Žebráckou operu nelze hrát jako běžné psychologické drama, neboť v ní zloději a prostitutky hovoří sofistikovaným jazykem psychologů a sociologů.
To není samoúčel, neboť hra je vedle roztomile anachronického přenášení pokrokářských měřítek dvacátého století do poloviny století sedmnáctého také a především o tom, jak mocnou čarodějkou je dialektika, obzvlášť je-li puštěna z řetězu a řádí mimo dobro a zlo: dobrá služka, ale zlá paní. Žádná slepá ulička na konci, ale sklapnuvší past: podsvětí fúzuje s policií – nebo naopak?
V obtížné situaci se ocitl představitel zločince Macheatha Zdeněk Kupka, neboť se přímo vnucovalo srovnání s Ladislavem Smoljakem, který v této roli naprosto přesně spojil vážnost s nevážností, naivitu s podtextovou ironičností.
Kupka se dokázal od jednostranných důrazů více odpoutat až v druhé části, mimoto stále víc a víc připomínal bývalého premiéra, který vejde patrně do dějin jako Stanislav Upřímný. Bylo to záměrné nebo šlo jen o bezděčný efekt vyplynuvší z fyzické podoby?
Nelze nezmínit Františka Olšovského v roli subjektivně opravdového kapsáře Harryho Filche, který nepochopil neúprosné objektivní společenské zákonitosti. Z ženských rolí na sebe upozornila Kateřina Krobová jako Polly, při zdůraznění barvotiskových gest nic nepřeháněla, a také Lenka Hušková v roli zhrzené a zrazující Jenny.
Aktuálnost Havlovy Žebrácké opery po třiceti letech? Není čelní polemikou s mravním relativismem a povrchně situační etikou, ale spíše dovádí ad absurdum jejich základní myšlenková východiska. Navíc se při ní hodně nasmějeme. Až se za břicha popadáme? To ne. Za hlavy.
