České veřejnosti jsou již k dispozici... kniha Causa Emil Hácha autorské dvojice Dušan Tomášek - Robert Kvaček z roku 1995 a posmrtně vydaná monografie Tomáše Pasáka JUDr. Emil Hácha z roku 1997...," píše autor v úvodu. "Jsem rád, že jednostranný obraz tohoto muže, po desetiletí utvářený komunistickým dějepisectvím a publicistikou, dnes již historická věda uvedla na pravou míru, a vůbec mi nevadí, že část pramenů, mnou po léta shromažďovaných, už v této knize nebude publikována poprvé..." Takováhle autorská velkorysost není v našich krajích běžná.
SOUDCE V NEMILOSTI
Ačkoliv Machálkova kniha akcentuje především období Háchova výkonu prezidentského úřadu, je její zásadní předností komplexnost; vytváří sled pevně spjatých událostí. Co do čtivosti nebudí text v první chvíli důvěru - obsahuje značné množství citátů; je však překvapivě "hladký". Právě prostřednictvím citátů je čtenář konfrontován buď přímo s Háchovým myšlením, nebo s komentáři jeho nejbližších spolupracovníků. Tak se nám ona dosud značně strnulá, konzervativní postava mění v citlivého, "představitelného" člověka, kterého postavil osud do čela národa v čase nejtěžší dějinné zkoušky.
První část knihy pokrývá Háchovu profesní kariéru zakončenou v letech 1925-1938 postem prezidenta Nejvyššího správního soudu. Druhý, obsažnější a závažnější díl představují léta prezidentství. Machálek podrobně dokumentuje, že se Hácha - jakoby v předtuše událostí budoucích - zoufale a dlouze bránil převzetí prezidentského úřadu. Velikost oběti, kterou byl pak nucen jako "státní president" přinést na oltář národa, byla obrovská. Dosud bezúhonný soudce směnil své dobré jméno za stovky a tisíce životů svých spoluobčanů. I kdyby jediným pozitivním činem, který Hácha ze své pozice v době protektorátu vykonal, byl zásadní podíl na návratu studentů, internovaných od 17. listopadu 1939 v koncentračních táborech, pak pro národ učinil mnoho. Vždyť v poválečném Československu zůstala málokterá vědní disciplína nedotčena myšlenkovým potenciálem této zachráněné inteligence!
DO POSLEDNÍHO DECHU
Machálek jasně ukazuje, že Hácha bojoval do posledního dechu, do chvíle, dokud jej zcela neopustilo duševní zdraví, které se začalo rapidně zhoršovat po nástupu zastupujícího říšského protektora Heydricha na podzim 1941. Martyrium, které Hácha v době protektorátu prožíval, bylo zakončeno potupnou vězeňskou smrtí na Pankráci. K této ostudné události se vztahuje třetí část Machálkovy práce, srovnávající zdánlivě nesrovnatelné - závěr života Háchy a Edvarda Beneše, který nenašel tolik odvahy, aby bývalou hlavu státu nechal zemřít v důstojných podmínkách. Jsou zde také zaznamenány osudy Háchových spolupracovníků a různé náhledy na Háchu, jež se objevují od jeho smrti až do současnosti.
Ačkoliv je Machálkovo líčení Háchova života detailní, neunaví. Zaujme řadou pozoruhodných skutečností, k nimž lze zařadit Háchův vztah k předchozím československým prezidentům, respektive vztah k první republice, který byl dosud líčen jako spíše vlažný, nebo odvaha, s níž nemocný stařec trpělivě čelil germanizačním tendencím. Jinak vážně laděný text je na několika místech odlehčen úsměvnými příhodami. I přes zjevné autorovy sympatie vůči Háchově postavě nelze knihu označit za apologetiku.
VADY A POCHYBENÍ
Machálkova práce má i svá slabá místa. Obsáhlý seznam pramenů a literatury stejně jako jmenný rejstřík jsou na místě, ale kvalita fotografií značně kolísá a poznámkový aparát bohužel chybí. Detailem je špatná datace mnichovské konference. Diskutabilní jsou interpretace částečné mobilizace z května 1938 i zdárně d<%-2>okončené pomnichovské přestavby státu nebo noci ze 14. na 15. března 1939, která údajně představovala počátek konce nacistického Německa. Avšak zcela určitě je autor málo přísný k druhé republice! Nezmínil ostudné antisemitské excesy a mnohdy nevybíravou snahu katolické církve o obnovení ztracených pozic, zdráhal se šířeji komentovat navýsost podstatnou skutečnost, kterou představoval tzv. zmocňovací zákon.
Hácha také údajně "... nikdy necítil potřebu stavět na odiv veřejnosti svou katolickou víru". Autor se měl řídit jeho příkladem. Čtenář by Machálkovo stanovisko pochopil i bez odkazů v textu.
SOUDCE V NEMILOSTI
Ačkoliv Machálkova kniha akcentuje především období Háchova výkonu prezidentského úřadu, je její zásadní předností komplexnost; vytváří sled pevně spjatých událostí. Co do čtivosti nebudí text v první chvíli důvěru - obsahuje značné množství citátů; je však překvapivě "hladký". Právě prostřednictvím citátů je čtenář konfrontován buď přímo s Háchovým myšlením, nebo s komentáři jeho nejbližších spolupracovníků. Tak se nám ona dosud značně strnulá, konzervativní postava mění v citlivého, "představitelného" člověka, kterého postavil osud do čela národa v čase nejtěžší dějinné zkoušky.
První část knihy pokrývá Háchovu profesní kariéru zakončenou v letech 1925-1938 postem prezidenta Nejvyššího správního soudu. Druhý, obsažnější a závažnější díl představují léta prezidentství. Machálek podrobně dokumentuje, že se Hácha - jakoby v předtuše událostí budoucích - zoufale a dlouze bránil převzetí prezidentského úřadu. Velikost oběti, kterou byl pak nucen jako "státní president" přinést na oltář národa, byla obrovská. Dosud bezúhonný soudce směnil své dobré jméno za stovky a tisíce životů svých spoluobčanů. I kdyby jediným pozitivním činem, který Hácha ze své pozice v době protektorátu vykonal, byl zásadní podíl na návratu studentů, internovaných od 17. listopadu 1939 v koncentračních táborech, pak pro národ učinil mnoho. Vždyť v poválečném Československu zůstala málokterá vědní disciplína nedotčena myšlenkovým potenciálem této zachráněné inteligence!
DO POSLEDNÍHO DECHU
Machálek jasně ukazuje, že Hácha bojoval do posledního dechu, do chvíle, dokud jej zcela neopustilo duševní zdraví, které se začalo rapidně zhoršovat po nástupu zastupujícího říšského protektora Heydricha na podzim 1941. Martyrium, které Hácha v době protektorátu prožíval, bylo zakončeno potupnou vězeňskou smrtí na Pankráci. K této ostudné události se vztahuje třetí část Machálkovy práce, srovnávající zdánlivě nesrovnatelné - závěr života Háchy a Edvarda Beneše, který nenašel tolik odvahy, aby bývalou hlavu státu nechal zemřít v důstojných podmínkách. Jsou zde také zaznamenány osudy Háchových spolupracovníků a různé náhledy na Háchu, jež se objevují od jeho smrti až do současnosti.
Ačkoliv je Machálkovo líčení Háchova života detailní, neunaví. Zaujme řadou pozoruhodných skutečností, k nimž lze zařadit Háchův vztah k předchozím československým prezidentům, respektive vztah k první republice, který byl dosud líčen jako spíše vlažný, nebo odvaha, s níž nemocný stařec trpělivě čelil germanizačním tendencím. Jinak vážně laděný text je na několika místech odlehčen úsměvnými příhodami. I přes zjevné autorovy sympatie vůči Háchově postavě nelze knihu označit za apologetiku.
VADY A POCHYBENÍ
Machálkova práce má i svá slabá místa. Obsáhlý seznam pramenů a literatury stejně jako jmenný rejstřík jsou na místě, ale kvalita fotografií značně kolísá a poznámkový aparát bohužel chybí. Detailem je špatná datace mnichovské konference. Diskutabilní jsou interpretace částečné mobilizace z května 1938 i zdárně d<%-2>okončené pomnichovské přestavby státu nebo noci ze 14. na 15. března 1939, která údajně představovala počátek konce nacistického Německa. Avšak zcela určitě je autor málo přísný k druhé republice! Nezmínil ostudné antisemitské excesy a mnohdy nevybíravou snahu katolické církve o obnovení ztracených pozic, zdráhal se šířeji komentovat navýsost podstatnou skutečnost, kterou představoval tzv. zmocňovací zákon.
Hácha také údajně "... nikdy necítil potřebu stavět na odiv veřejnosti svou katolickou víru". Autor se měl řídit jeho příkladem. Čtenář by Machálkovo stanovisko pochopil i bez odkazů v textu.
