Výstava Hry - Snímek z kolekce Hry fotografa Herberta Slavíka | foto: Herbert Slavík

I propocené tričko může být krásné

  • 1
Sport nemusí být nutně jen napínavý, ale i krásný. Stejně jako propocené tričko, u něhož ovšem záleží, kdo ho nosí. Fotograf Herbert Slavík si každopádně žádné Quasimody nevybírá.

Zájemci se mohou přesvědčit na výstavě Slavíkových fotografií, která pod názvem Hry probíhá od 3. července do 30. srpna v Křížové chodbě a Rytířském sálu pražské Staroměstské radnice.

Pokud někoho příliš nezajímá, jaký mančaft vede, nebo jak vysokou metu atlet zrovna zdolal, pak je Herbert Slavík jeho muž. Ve Slavíkových fotografiích totiž nejde ani o závody se stopkami, ani o pokoření metrického systému. Sport v jeho podání není bojem o čas, ale naopak kouzlem okamžiku.

"Nezajímají mě boje o vteřiny, metry, góly a body, zajímá mě to, co je předtím a potom. Sport je pro mě především divadlem. Krásným divadlem, přehlídkou urostlých těl mužů a krásných žen. Nabitý emocemi a barvami. Oslavou krásy lidského bytí," tvrdí.

Výstava představuje devadesát velkoformátových fotografií, které Herbert Slavík pořídil především během olympijských her, jichž se zúčastňoval jako fotoreportér už od roku 1992.

Tentokrát však nejde o reportážní fotografie, obyvkle doprovázející novinové články. Také název Hry zde nepoužívá Herbert Slavík pouze ve smyslu her sportovních, olympijských, ale i v přeneseném slova smyslu. Jako hry s kompozicí, hry s barvami, hry s těly, hry s emocemi, hry se světlem a stínem.

Sportovci jsou ve Slavíkově podání především ušlechtilí a mužní, a nikoli pouze hbití či rychlí, přičemž zejména sportovkyně v sobě nezapřou skrytý erotický náboj.

"Ženy mne inspirují. Také proto mám rád sport a často k němu unikám. Jako voyeur, který zpovzdálí, schovaný za kamerou, pozoruje ztepilá těla závodnic Venus Williamsové, Marion Jonesové, Marie-Jose Perecové, Anastasie Myskinove, Inge de Bruijnove a řady dalších, na startu často anonymních žen, ve kterých je něco přitažlivého, živočišného, vzrušujícího a zároveň zranitelného. Tak nějak si představuji kalokagathii, řecký ideál krásy," vysvětluje fotograf.

Nejde ale jen o krásu těla. Slavík stejně tak klade důraz na barvy, na vystihnutí okamžiku, na atmosféru plnou napětí, kterou mohou diváci prostřednictvím fotografií pocítit. "Mám rád barvy, barevnost a pestrost sportovišť, červený tartan, antuku, modř bazénů a moří, zelenou barvu čerstvě sestřižených greenů, jezdeckých kolbišť, ale nejraději mám zimní krajinu. Hory a lyže, rychlost, adrenalin, bílou a modrou."

Jaký má Slavík recept na ideální zachycení toho správného momentu? "Při sportu relaxuji, odpočívám. Jsem uzavřený do sebe, nekomunikativní, vyžívám se ve fotografování detailů při práci s teleobjektivem. Nenápadně, nikým nepozorován, pronikám do hloubi běhajících, skákajících, potápějících se těl, bez komunikace s nimi, jsem tichým pozorovatelem dějů. Čekám na ten správný okamžik, kterým chci vystihnout atmosféru té chvíle, atmosféry a prostřednictvím obrazu jej přenést dál. Nechat diváka snít."

Slavík od sedmnácti let fotil externě pro časopis Stadion. Absolvoval Pražskou fotografickou školu u profesora Jána Šmoka. Před vojnou působil v ČTK, v roce 1986 nastoupil do deníku Mladá fronta. Věnoval se sportu a kultuře, ale fotografoval také demonstrace v době před sametovou revolucí.

Po roce 1989 fotil veškeré tuzemské dění. Při deníku MF DNES založil fotoagenturu MAFA. Celkem třikrát získal první cenu v soutěži Sportovní fotografie roku (1986, 1996 a 1997) a pravidelně se umisťuje i v soutěži Czech Press Photo. V současné době je na volné noze a věnuje se vlastním fotografickým projektům.