Tvrdili jsme tehdy, že v příbězích je málo z avizované tajemnosti, magičnosti či jakési logické iracionality, protože skelet textů je tuhou konstrukcí s mnoha podpěrami, jež pouze imitují hlubiny nevysvětlitelnosti, které každého z nás znepokojují. Až na jedinou výjimku to platí také o rozsáhlejší verzi knihy. A zůstává rovněž v platnosti, že smrt je v povídkách většinou vysvobozením z autorského klinče; propady figur do nebytí mají dějům dodat zamýšlenou a žádanou osudovost.
V úvodní a zároveň i titulní povídce si stárnoucí dvojice zpestřuje manželství hrami na sebevraždy, aby ten druhý mohl partnera zachraňovat a aspoň na okamžik mu byl o něco blíž.
Agátě při jedné simulaci prolétne hlavou, že než tohle, možná by bylo opravdu lepší zemřít, konečně už jednou dílo dokonat, dovést do důsledků. V Trestu božím bioložka Vondráčková, v laboratoři soustavně provokovaná zlovolnou, polistopadovým převratem frustrovanou kolegyní Světlanou, nakonec ztratí svou dobrou vůli a rozhodne se, že bude trvat na odchodu Světlany. Vyšší moc, sám osud, ji nechá zakopnout a tragicky spadnout ze schodů - někdo má takový úděl, že se mu nic nepromíjí, že naloženou svízel prostě musí unést. V Restituci pod psa se synovci Ladislav a Leopold (a jeho žena Lena) všemožně snaží získat profit z nemovitostí, jež mají být vráceny strýci Jarolímovi. Tohoto starého, nepodnikavého, ale také navýsost spokojeného člověka už nějaké restituce netrápí. Jarolím všechny nátlaky a finty ve zdraví přežije, kdežto Leopolda raní mrtvice... Skutečnou záhadou Restituce pod psa však je, proč se na dvou místech Ladislavovi říká Ludvík.
Nepropadlo se sem ono jméno bůhvíjak při redakční práci (hrdinou závěrečné povídky Útěk je totiž jistý Ludvík Langr)? Nebylo by divu: tiskových chyb je v Přešťastném manželství jako naseto. Útěk je poslední a nejlepší z nových povídek. Časový odstup - příběh se odehrává na konci druhé světové války - autorce umožnil vložit osudy postav do rukou dějinných paradoxů a nechat působit autorsky méně svévolné síly.
K uchopení nepřehledné přítomnosti nebo skrytých, křehkých či nebezpečných energií chybí Haně Bělohradské dostatečně tvárný a jemný vyjadřovací aparát. Ze zamýšlených výprav "za zrcadlo" zůstávají morytátově-kalendářové historky. V dobré autorské společnosti prostě nelze psát věty typu: Bedřiška se vyprostila z jeho chabého objetí a odklopýtala k pianistovi, jenž měl radost, asi jako kdyby se k němu přibatolil medvěd.
Hana Bělohradská: Přešťastné manželství. Povídky. Obálku navrhla a text ilustrovala Věra Fišerová. Academia, Praha 1998, 204 strany, náklad a cena neuvedeny.
V úvodní a zároveň i titulní povídce si stárnoucí dvojice zpestřuje manželství hrami na sebevraždy, aby ten druhý mohl partnera zachraňovat a aspoň na okamžik mu byl o něco blíž.
Agátě při jedné simulaci prolétne hlavou, že než tohle, možná by bylo opravdu lepší zemřít, konečně už jednou dílo dokonat, dovést do důsledků. V Trestu božím bioložka Vondráčková, v laboratoři soustavně provokovaná zlovolnou, polistopadovým převratem frustrovanou kolegyní Světlanou, nakonec ztratí svou dobrou vůli a rozhodne se, že bude trvat na odchodu Světlany. Vyšší moc, sám osud, ji nechá zakopnout a tragicky spadnout ze schodů - někdo má takový úděl, že se mu nic nepromíjí, že naloženou svízel prostě musí unést. V Restituci pod psa se synovci Ladislav a Leopold (a jeho žena Lena) všemožně snaží získat profit z nemovitostí, jež mají být vráceny strýci Jarolímovi. Tohoto starého, nepodnikavého, ale také navýsost spokojeného člověka už nějaké restituce netrápí. Jarolím všechny nátlaky a finty ve zdraví přežije, kdežto Leopolda raní mrtvice... Skutečnou záhadou Restituce pod psa však je, proč se na dvou místech Ladislavovi říká Ludvík.
Nepropadlo se sem ono jméno bůhvíjak při redakční práci (hrdinou závěrečné povídky Útěk je totiž jistý Ludvík Langr)? Nebylo by divu: tiskových chyb je v Přešťastném manželství jako naseto. Útěk je poslední a nejlepší z nových povídek. Časový odstup - příběh se odehrává na konci druhé světové války - autorce umožnil vložit osudy postav do rukou dějinných paradoxů a nechat působit autorsky méně svévolné síly.
K uchopení nepřehledné přítomnosti nebo skrytých, křehkých či nebezpečných energií chybí Haně Bělohradské dostatečně tvárný a jemný vyjadřovací aparát. Ze zamýšlených výprav "za zrcadlo" zůstávají morytátově-kalendářové historky. V dobré autorské společnosti prostě nelze psát věty typu: Bedřiška se vyprostila z jeho chabého objetí a odklopýtala k pianistovi, jenž měl radost, asi jako kdyby se k němu přibatolil medvěd.
Hana Bělohradská: Přešťastné manželství. Povídky. Obálku navrhla a text ilustrovala Věra Fišerová. Academia, Praha 1998, 204 strany, náklad a cena neuvedeny.
