Každý festival podpírají čtyři hlavní pilíře - filmy, hvězdy, organizátoři a diváci. Poslední dvě kategorie vykazují ve Varech vzestupnou křivku řekněme "trvale udržitelného rozvoje". Služby se profesionalizují rok od roku a publikum s batůžky má leckdy lepší vychování než novináři z roztodivných listů typu Ozvěny Malé Lhoty, kteří předbíhají "kolegy" z Newsweeku či Reuters a láteří, že nutně potřebují nafotit Nastassju Kinskou ve sprše.
Tím se dostáváme ke hvězdám. Pravda je, že tváří na titulní stránky společenských časopisů tu letos bylo pomálu. Ale Vary si zakládají na tom, že nepředvádějí "medvědy" - tedy osobnosti jen za tím účelem zaplacené a dovezené, nýbrž že nejprve vyberou filmy a k nim pak jména. "Nezapomeňte, že na rozdíl od Cannes nemáme filmový trh, kam hvězdy jezdí snímky prezentovat, protože to mají ve smlouvách," zdůraznil prezident festivalu Jiří Bartoška. A tuhle strategii tvůrci zpravidla oceňují. Britský režisér John Irvin třeba Vary označil jako "festival s lidmi a pro lidi, ne za účelem obchodu" a jeho snímek Shiner se tu dočkal vstřícného přijetí i přesto, že "k němu" nepřijel původně ohlášený dvouoscarový laureát Michael Caine.
Kromě toho hvězdy pro zpravodajství Novy a hvězdy v očích návštěvníků kin nemusí být vůbec totožné. Hollywoodská new generation, mladé pokolení populárních herců, kteří se věkem blíží nejsilnější divácké skupině kin - teenagerům -, ve Varech opětovně nechybělo. "Občas tu příští hvězdy dokonce vyrábíme," žertuje programová ředitelka Eva Zaoralová - ale přece jen: Anette Beningová či Leonardo DiCaprio zde byli hosty ještě před svými triumfy. A hrdinka oscarové Americké krásy Thora Birchová, která letos asi nejvíc zaměstnávala festivalové vizážisty, vybojovala s filmem Přízračný svět, o nějž se draly Benátky, alespoň zvláštní uznání ekumenické poroty. "Ocenili jsme na Přízračném světu drsný humor i jemnou symboliku naděje," řekl jeden z porotců, Jan Eliáš.
V těchto dvou slovech - humor a naděje - je zakleta vzácnost, po níž zřejmě prahla většina hostů festivalu. Náměty filmů mimo soutěž se často týkaly "ujeté" erotiky, v soutěži zase převládaly látky tíživé, sociálně laděné až bezvýchodně kruté. Za to ovšem nemůže festival, nýbrž svět, kterým se filmaři inspirují - třeba znásilňované školačky z mexického Fialkového parfému a polského Ahoj, Terezko, svým prostředím předurčené k tragickému osudu, si mohly podat ruce. A neméně působivá Píseň pro Martina od režiséra Billa Augusta vydolovala smíření z té nejhlubší temnoty - dlouhého odumírání a umírání.
Nelze se pak divit, že líbezná víla Amélie z Montmartru a zelený animovaný obr Shrek, oba toužící pomáhat bližním a vyzbrojeni komediální nadsázkou, vyhráli u poroty i diváků. Současně přitom usvědčili z omylu radikální vyznavače "digitálního zrnění" - tedy snímků natočených digitální kamerou, která spojuje nízké výrobní náklady a tvůrčí svobodu se syrovým výrazem. "Lidi už nechtějí adaptace, chtějí ve filmu vidět sami sebe," tvrdil Grzegorz Lipiec, autor jednoho z takových nezávislých děl ve stylu "točíme sami sebe". Jenže Shrek i Amélie patří do opačného tábora - do světa iluzí, jež stály u zrodu kinematografie, do říše příběhů obdařených dějem, stylizací i lidskostí. Tedy vlastně pohádek.
 Lázně I. sloužily během festivalu jako časté místo večírků. |
 Konec 36. MFF Karlovy Vary. |
 Konec 36. MFF Karlovy Vary. |
