Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hůlová: Tany bicsen ugijg nadad bajarlasan

  13:24aktualizováno  13:24
"Mám radost, že mi píšete," poděkovala čtenářům mongolsky v on-line rozhovoru iDnes autorka románu o tamějších ženách Paměť mojí babičce Petra Hůlová. Složitý jazyk stepních pastevců se spisovatelka učila dva roky před svým odjezdem do Mongolska."Tu zemi mám ráda jako takovou. Vůni toho vzduchu, jazyk, kterým ti lidé mluví, to pořád modrý nebe...

ODPOVĚDI ČTĚTE ZDE

Je jí dvacet tři, má za sebou první knížku a kritici o ní mluví jako o výjimečném prozaickém talentu. Kvality mladé spisovatelky Petry Hůlové potvrdily i výsledky druhého ročníku literární soutěže Magnesia Litera. Se svým románem o mongolských ženách Paměť mojí babičce se stala objevem těchto cen.

Studentka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Petra Hůlová v Mongolsku organizovala dny české kultury, rok tam žila a pracovala: byla sekretářkou v Mongolské cyklistické federaci, malé děti učila na základní škole angličtinu. Také se tam pokoušela psát pražský román. Vzdala to. Nakonec v Praze napsala za dva měsíce román o Mongolsku.

K dalším literárním plánům se autorka vyjadřuje takto: "Třeba ještě něco bude. Zatím o tom ještě nechci moc mluvit. Bude nebude."

V české literární krajině není moc zvykem, aby knížku mladičké debutantky provázela taková pozornost: rozhovory a ukázky vyšly dokonce ještě před vydáním. Jak jste to dokázala?

Vlastně nevím, jak se to událo. Můj nakladatel Viktor Stoilov říkal, že jsme vydání dobře načasovali: těsně po prázdninách, kdy se knižní provoz nestačil rozjet.

A vy sama jste volala do redakcí s tím, že vám vyšla knížka?
Ne, ne. Předala jsem rukopis a tím to pro mě skončilo.

Jste s výsledkem spokojená?
K samotnému textu se moc nevracím. Někdy sice přijdou pochybnosti a říkám si: Ježíšmarjá, to je trapný. Ale jsou to jen chvilky, celkově si za tím stojím.

A jaké to je číst o vlastním díle kritiky?
Baví mě to. Je zajímavý sledovat, jak se na mou knížku dívá někdo cizí, čeho si všimne, a čeho ne. Většinou je to o něčem úplně jiným, než co cítím. O čem jsem při psaní vůbec nepřemejšlela. V jedné recenzi stálo, že knížka končí katarzí, návratem hrdinky domů, a že je to dobrý konec. Podle mne je vyznění smutný. Dzaja sice říká: Tady jsem doma a tohle je mý - ale vlastně je to trochu směšný. Nalhává si to. Přišly i drobné výtky, že ze začátku je to zašmodrchané, ty jména a tak. Také že chlápci tam jsou upozaděný.

A proč jsou tam chlápci upozadění? Váš román vypráví pět žen, muži se tam víceméně mihnou. Mužský pohled vás nelákal?
Rozhodně jsem se snažila, aby muži v románu nevystupovali buď jako chudáci, nebo násilníci. Podobnou otázku mi položil i jeden kamarád při autorském čtení v pražském klubu Damúza: Nenapadlo tě udělat vypravěčem muže? Já jen odpověděla: Nenapadlo. Takhle to prostě šlo, přirozeně. Důvody jsou kdesi ve mně.

Který z těch ženských hlasů je vám nejbližší?
Do jistý míry přístup nejmladší dívky Dolgormy, která mongolskou vesnici vidí kriticky a cítí se doma ve městě. Pro mě je ten tradiční svět taky něco cizího - viděla jsem ho a pak si jen představovala, jak to asi doopravdy může být.

Prý jste svou knížku o Mongolsku psala v Praze a podle českých postav. Nepřišla za vámi některá ze známých s tím, že řekla: Tahle Mongolka, to jsem celá já!?
Takhle jasný to zase není. Jsou tam střípky různých vyprávění, nikdo neposloužil jako přímý předobraz nějaké hrdinky. Ozval se mi jen jeden kamarád. Ptal se, zda jistá scéna nemá co dělat s ním. A já řekla: Ano.

Studujete mongolistiku. Co vás k ní přivedlo?
Touha poznat další svět, jiný pohled na věci. A Mongolsko je zvláštní místo: mezi Ruskem a Čínou, střetává se tam západní civilizace s východní. A potom jsem viděla film Urga od Nikity Michalkova, který se odehrává v Mongolsku, je o Mongolsku a strašně se mi líbil.

Jak vaše rozhodnutí jet do Mongolska přijali rodiče?
Rodiče mi vždycky nechávali volnost. Ale nebyli nějak super nadšený.

Co vás v Mongolsku nejvíc překvapilo?
Že představy máme mnohem dobrodružnější, než je skutečnost. V Ulanbátaru mají skrze televizi všechny možné informace o světě, mladí lidé se tam oblékají módně a vzývají mezinárodní hvězdy. Večer jsem se tam cítila bezpečněji než v Praze na okraji. Jako holka z Evropy jsem tam měla určitý status, nikdo si na mě nedovoloval. Ta divnost a nebezpečnost a jinakost je někdy mnohem větší odsud, než když jste na místě.

Co pro vás bylo nejtěžší?
Jídlo. Je tam hodně tučný a masitý, buď v polívce vařený, nebo v plackách. A k tomu se podává slaný čaj. Taky zima se nedala vydržet, někdy bylo minus šedesát. Můžete s sebou mít teplé oblečení, ale stejně to nestačí. Venku vydržíte nejvíc dvacet minut, ve škole je zima; není kam jít, kde se zahřát.

Jsou Mongolové vstřícní?
Vůči Evropanům tam funguje určitý odstup, a i když jste tam zažití, na spoustu otázek nedostanete odpověď. Otevřeně se zeptat nějaké rodiny v jurtě: Jak vy to tady máte? Co ženská a co mužskej? To nejde. Na druhou stranu je tam obrovská pohostinnost. V restauracích je draho, tak se lidi navštěvují doma, navaří se jídlo, sedí se a povídá se. V Praze jsem byla s dobrým kamarádem Američanem na koncertě a měl s sebou flašku s pitím. Bylo vedro a jeho za celou dobu nenapadlo mi nabídnout. Tak jsem si vzpomněla na Mongolsko - tohle by pro ně bylo nepředstavitelný.

Jak tráví volný čas?
Mongolové jsou přes hudbu: sejde se partička kamarádů, kteří jsou schopni hodiny a hodiny se bavit zpěvem: jeden začne písničku, další se připojí. Každý člověk tam zná desítky krásných lidových písní, umí hrát na hudební nástroje. Mladí chodí na diskotéky, kde se hraje hip hop a americkej rock 90. let. Zdrojem zábavy jsou tam taky videopůjčovny, kde si zaplatí za kazetu a v takovém kamrlíku koukají třeba tři hodiny na americký film s čínskými titulky. Jinak život je v Mongolsku tvrdý. Sehnat práci v městě stojí nesmírný úsilí, a to se platy pohybují průměrně třicet dolarů za měsíc. Každý má svůj černej obchod a šmeliny, něco si půjčuje z venkova. Ale na oficiální úrovni z těch platů nejde žít a oni to vědí. Z toho plyne ta bezvýchodnost.

Nechcete svou knížku vidět i v mongolštině?
V Mongolsku je to s knížkami strašný. Nevyrábí se tam papír a ty lepší mongolský knížky se tisknou v zahraničí. Tradice čtení tam není. Mongol by se nadřel, kdyby s sebou při kočování tahal knihovnu. Ani v bytech městských rodin nevidíte knihy. Chodila jsem si je půjčovat na českou ambasádu. Kulturní časopisy v Mongolsku nevycházejí. Knihkupectví neexistují. Knížky pochybný kvality se prodávají v papírnictvích, v drogeriích nebo v pouličních stáncích. Sortiment se skládá z titulů, které tam někdo donese: ruské čtivo, románky. Možná něco z klasické literatury, ale to jsou všechno překlady z komunistických let, které financovalo Rusko. Na tržišti jsem třeba mezi haraburdím viděla i Dobrýho vojáka Švejka - toho tam zná spousta lidí.

Petra Hůlová

Narodila se 12. července 1979, studuje kulturologii a mongolistiku na Filozofické fakultě UK. Studijní rok 2000/2001 strávila v Mongolsku. Dosavadní recenze na její prvotinu Paměť mojí babičce jsou více než příznivé. "A že to je dobrá kniha, o tom nemůže být pochyb. Jsou v ní stopy úžasu a jakéhosi zvláštního zasvěcení, jež studentka mongolistiky s imaginativním pohledem na svět, nesporným vypravěčským nadáním a velkou dávkou pokory před jinou kulturou musela během své mongolské cesty prodělat. Dokázala-li z takového osudového setkání vytěžit silný příběh, je to pro českou literaturu dar, jaký už dlouho nedostala a za nějž je třeba děkovat," napsala Markéta Kořená 14. září v Lidových novinách. Chválou nešetřil 11. září v Hospodářských novinách ani Jiří Hlinka: "K naprostému poddání se textu může dojít již na první stránce. A až na drobné výjimky tento stav vydrží do samotného konce. Událost vídaná nepříliš často."


Petra Hůlová.

Petra Hůlová.

Petra Hůlová.

Petra Hůlová.

Petra Hůlová.

Petra Hůlová při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (15. května 2003)

Petra Hůlová při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (15. května 2003)

Petra Hůlová při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (15. května 2003)




Nejčtenější

Zemřel písničkář Wabi Daněk, autor legendární Rosy na kolejích

Písničkář Wabi Daněk

Po dlouhé nemoci dnes ve věku 70 let zemřel Wabi Daněk, folkový písničkář, autor a původní interpret neoficiální...

Čtyři členové Chinaski odcházejí. Chemie vyprchala, vysvětlili fanouškům

František Táborský (první zleva), Michal Malátný (vpředu)

Kapela Chinaski po úspěšném halovém turné ohlásila rozkol. Opouštějí ji trumpetista Petr Kužvart, saxofonista Štěpán...



Zemřel Malcolm Young, kytarista a zakladatel legendární kapely AC/DC

Kytarista AC/DC Malcolm Young

Australský hardrockový kytarista Malcolm Young zemřel. Bylo mu 64 let. Oznámila to jeho rodina, která také připomněla,...

Nemístnému návrhu jsem se vysmála, řekla Ewa Farna Za scénou

Zpěvačka Ewa Farna v kulturním magazínu Za scénou.

Ať si ženy uvědomí svou hodnotu. Já se nabídce vysmála, řekla zpěvačka Ewa Farna v pořadu Za scénou.

Snímek roku vyfotil na mobil. Czech Press Photo získali i fotografové MAFRA

Vítěz kategorie PROBLÉMY DNEŠNÍ DOBY (single): Martin Bandžák, volný fotograf –...

Soutěž Czech Press Photo vyhrál černobílý snímek „Hizballáh, oslavy vítězství nad Izraelem“ od Martina Bandžáka z...



Další z rubriky

V Česku chyběly komiksy pro dívky i dospívající. Situace se zlepšuje

Jan Novák & Jaromír 99: Zátopek (ukázka z připravovaného komiksu)

Nejen Batman nebo Superman, ale také Emil Zátopek, Kafkův Josef K. či brzy bratři Mašínové jsou hrdiny komiksové...

RECENZE: Kafka, Ginsberg, Kundera. Když Fin čekal na pražské pavlači

Pentti Saarikoski na snímku z roku 1967

Jméno spisovatele Penttiho Saarikoskiho zná v Čechách asi málokdo. A přitom byl tenhle Fin v 60. a 70. letech doma i za...

Knih o dost ubylo, ale utrácelo se za ně víc, skoro osm miliard korun

Vítězné tituly ocenění Zlatá stuha 2014

Svaz českých knihkupců a nakladatelů vydal zprávu o stavu domácího knižního trhu za rok 2016. Vyvodit se z něj dají tři...



Najdete na iDNES.cz