Předcházející sloupek Na okraj najdete ZDE
ALBUM TÝDNE
Pro společné album Smokin´ Joe Kubeka a Bnoise Kinga snad nemůže být lepší název než My Heart´s In Texas (vyd. Blind Pig/Classic). Jejich hudba je přímo esencí žánru, kterému se říká texaský bluesrock. A jejich srdce bijí ve shodném čtyřčtvrťovém taktu.
Kubeka s Kingem známe i z našich pódií: vloni v listopadu odehráli několik koncertů pod hlavičkou mezinárodního festivalu Blues Alive. Bylo to o necelý měsíc dřív, než na Silvestra v texaském Ft. Worthu nahrávali toto album. Ti z českých fanoušků, kteří byli z jejich vystoupení nadšeni, by měli dvojnásob zvýšit pozornost. Album i paralelně vycházející repertoárově částečně pozměněné DVD přináší nejen podobný repertoár, ale i stejnou muzikantskou sestavu kapely.
Kromě bravurních Kubekových "čarostřeleckých" jízd je na hudbě dvojice, podporované rytmikou Paul Jenkins (baskytara) - Ralph Powers (bicí) nejzajímavější dokonalé vyvážení bílého a černého přístupu k bluesové hudbě. Zatímco Kubek chrlí své ostré tóny jak o závod, King kromě skvělého zpěvu přispívá kytarovými doprovody a střídmými sóly, která se pohybují občas až na hranici jazzu (který ostatně kdysi, před seznámením s Kubekem, opravdu hrával).
Dnes, dávno po smrti Stevieho Raye Vaughana a v době omezené aktivity Johnnyho Wintera, je Kubek bezesporu králem čistého texaského kytarového stylu. Jeho předchozí studiová alba se vyznačují čím dál širším stylovým záběrem, což je nepochybně chvályhodné. Na druhou stranu, při návštěvě jeho koncertu čí při poslechu živého záznamu, není v jeho případě nic lákavějšího, přirozenějšího a konec konců lepšího než ona přímočará texaská blues. A těmi je album My Heart´s In Texas doslova nadupáno.
JEŠTĚ VYŠLO
Bluesoví fanoušci mají rádi americké vydavatelství Delmark proto, že mapuje současnou scénu nejvýznamnější poválečné bluesové lokality Chicaga a kromě alb klasických hvězd čas od času vynáší na světlo i zajímavé nové objevy. Nové album jednoho z dnes nejprotežovanějších chicagských kytaristů Michaela Colemana, nazvané Blues Brunch At The Mart, je vlastně takovou probírkou firemním katalogem.
Na koncertě vloni v červnu za doprovodu Colemanovy kapely se pod hlavičkou Delmark All Stars sešlo několik zpěváků a instrumentalistů, z nichž kromě Colemana mezi velké hvězdy vlastně patří jen Lurrie Bell. Věhlas ostatních, třeba zpěvaček Bonnie Lee, Zory Young či Shirley Johnson, nebo zpěváků Willieho Kenta, Aarona Moorea nebo zpívajícího harmonikáře Tail Draggera, sice víceméně neopustil hranice města, jejich příspěvky jsou ovšem potvrzením známé pravdy, že zdaleka ne všechno neznámé musí být nutně špatné.
REEDICE TÝDNE
Životopis jazzového bubeníka Louie Bellsona se čte jako dějiny bigbandového jazzu. Od čtyřicátých do šedesátých let prošel nejslavnějšími orchestry, vedenými Bennym Goodmanem, Tommym Dorseym, Harrym Jamesem, Dukem Ellingtonem i Countem Basiem. V padesátých letech jako první začal používat dva basové bubny (tedy dva "kopáky", zdánlivě vymoženost mnohem mladšího metalu). Posléze se postavil na vlastní nohy a jako leader a také skladatel nahrával s vlastními bigbandy i menšími kapelami.
Nyní reeditované album Live From New York natočil Bellson v roce 1992 a kromě vlastní šestnáctičlenné kapely na něm představuje také fenomenálního trumpetistu (v tomto případě přesněji řečeno hráče na křídlovku) Clarka Terryho. Výhradně Bellsonovy vlastní kompozice včetně trojdílné patnáctiminutové L.A. Suite, vycházejí z moderního bigbandového jazzu, ale jemně se dotýkají i na jedné straně swingu, na straně druhé, hlavně v aranžmá a formách skladeb, vážné hudby.
