RECENZE: Hugh Laurie zůstal hercem a přivezl hudební estrádu. Ale dobrou

Po poslechu dvou alb Brita Hugha Laurieho se zdálo, že jeho herectví odzvonilo a muzikantské "já" plně zvítězilo. Po shlédnutí prvního ze dvou pražských koncertů je třeba konstatovat, že hereckou šarži v sobě protagonista nezapře. A určitě ani nechce.

Vystoupení Hugha Laurieho s The Copper Bottom Bandem je zjevně do detailu vypilované divadelní představení, ve kterém se jen město od města mění poklony jeho obyvatelům a úvodních pár uvítacích slov v jejich mateřštině. Jinak nemá improvizace v stavbě večera žádnou šanci. I skladba repertoáru je prakticky totožná.

Hugh Laurie & The Copper Bottom Band

75 %

Kongresové centrum Praha, 26. července 2013

Nic z toho není problém, pokud jde na tuto show posluchač připravený, čeho se mu dostane. Je to prostě dobře zvládnutá stylová estráda v daném žánru. Na takové věci si ostatně i skuteční američtí bluesmani potrpěli odjakživa a Hugh Laurie jen tenhle způsob prezentace dobře okoukal a "po britsku" pečlivě nacvičil.

I se vším tím více či méně vtipným žvaněním, i s tou špetkou "jako nevkusu". To všechno k show tohoto typu patří. Vlastně je to v této hrané podobě, plné zjevného nadhledu a "hraní si", o dost sympatičtější, než když mnozí "opravdoví" muzikanti a bluesové celebrity k stáru omezí vlastní hraní na minimum a soustřeďují se jen na rozhazování cingrlátek do prvních řad.

Na pódium, zařízené jako středostavovský meziválečný hudební salon, s lampami a piánem, na kterém měl Hugh Laurie nejspíš po vzoru jednoho ze svých hlavních idolů Dr. Johna rozmístěné nejrůznější propriety, se kromě něj vměstnala pětičlenná kapela a dvě zpěvačky, které si daly v průběhu večera několik sólových čísel.

Vybíralo se - zhruba v polovině setlistu - z druhého Laurieho alba Didn't It Rain, hodně písní ale čeští posluchači od protagonisty slyšeli vůbec poprvé, neboť své verze ještě zpěvák nenatočil. Mezi takové netypicky patřily i oba rozjížděcí kousky, neworleansky houpavá Iko Iko a až rockově přitvrzená Let The Good Times Roll.

Jean McClain

Hugh Laurie

Jak se čekalo, mezi "nealbová" čísla patřil i slavný Mystery Train z repertoáru Elvise Presleyho. Hugh Laurie se v průběhu vystoupení několikrát s nadsázkou označil za blázna, když se po některých svých předchůdcích pokouší zpívat. Vždy po výstupech svých kolegyň na pódiu Jean McClainové a Gaby Morenové to byla víceméně koketérie. Při pokusu "přezpívat" Elvise ale svatá pravda - právě tato píseň byla jeho pěvecky nejslabším okamžikem.

Hugh Laurie

Hodně toho ale Laurie zvládl díky svému osobnímu charismatu. A velkou podporou mu byla ne sice možná "geniální", ale rozhodně velmi solidní kapela, kterou výborně táhla rytmika a například kytarista se několikrát vysloveně blýskl výbornými slideovými sóly. V mnoha okamžicích jsme vlastně měli možnost vychutnat si proslulou producentskou ruku - samozřejmě nepřítomného - Joea Henryho zprostředkovaně, přímo na otevřené scéně.

Stylově vycházel Hugh Laurie po velkou část koncertu z neworleánské tradice. Ostatně jednu z nejslavnějších skladeb tohoto okruhu Go To The Mardi Grass svého dalšího velkého vzoru Professora Longhaira přidal jako první. Zabrousil ale i k baladám jako v Changes animalsovského Alana Price nebo ke klasickému rock'n'rollu jako v You Never Can Tell Chucka Berryho.

Gaby Morenová

Sóla obou zpěvaček se naopak spíš nesla v soulovém nebo gospel-soulovém duchu (What Kind Of Man Are You Raye Charlese) nebo spadala do ranku tzv. klasického blues v užším slova smyslu (tedy žánru, zpívaného ve 20. letech ženami za doprovodu jazzových hudebníků), jako bylo třeba Send Me To The 'lectric Chair z repertoáru Bessie Smithové.

Od prvního okamžiku měl Hugh Laurie vyprodané Kongresové centrum takříkajíc "na lopatě". Samozřejmě, že většina návštěvníků přišla především na známou hereckou tvář a tleskala "zpívajícímu doktoru Houseovi". Ale i televizí prakticky nepoznamenaný fanoušek žánrů, které se toho večera hrály, si mohl přijít na své. Samozřejmě pokud věděl, na jakém typu přdstavení se nachází a nečeká nemožné.