Až na pár písniček v setlistu byl rozdíl vlastně jediný. Zatímco při Laurieho české premiéře se lidé tak rvali o lístky do pražského Kongresového centra, že musel být přidán "nášup" v podobě druhého koncertu, brněnská Kajot Arena, tedy někdejší Rondo, zela skoro z poloviny prázdnotou. Čert ví, proč tomu tak bylo, ale tato glosa je o něčem jiném.
Hugh LaurieThe Copper Bottom Band Brno, Kajot Arena, 22. července 2014 |
"Vystoupení Hugha Laurieho s The Copper Bottom Bandem je zjevně do detailu vypilované divadelní představení, ve kterém se jen město od města mění poklony jeho obyvatelům a úvodních pár uvítacích slov v jejich mateřštině. Jinak nemá improvizace v stavbě večera žádnou šanci. I skladba repertoáru je prakticky totožná." To jsme psali v recenzi pražského koncertu a doslova to platí i pro Brno, stejně jako skoro všechny další tehdejší řádky ZDE.
To, co je na celé show Hugha Laurieho pořád pěkné, a vlastně ještě hezčí než minule, je zvláštní směs divadelnictví a jistého nepochybně záměrného (a tudíž vtipného) přehrávání s obrovskou a dozajista nelíčenou pokorou vůči hudbě samotné i jejím tvůrcům, ať těm klasickým "otcům zakladatelům" nebo stále tvořícím současníkům.
Každou písničku uvedl Laurie pár slovy, jmenoval jejího autora, případně nejznámější interprety, a ve většině případů je označil přívlastkem "great". A když poznamenal, že by chtěl jednou mít na hrobě vytesaný přídomek, kterým ho coby pochvalou počastoval jeho idol a neworleanský mistr Dr. John, tedy "great motherfucker", bylo evidentní, že už má vybraného kameníka.
Laurie totiž pořád připomíná kluka, šokovaného tím, že v relativně pokročilém věku pětapadesáti let mohl obrátit dosavadní kariéru ve své době nejlépe placeného televizního herce a začít se věnovat tomu, co ho fascinovalo od mládí, co miluje a co - byť jistě není žádný hráčský ani pěvecký génius - docela dobře ovládá.
Je pořád radostí bez sebe, že mezi své přátele a spolupracovníky může počítat ty, jejichž jména dlouho znal jen z obalů desek. Vždyť nahrával nejen s Dr. Johnem, ale i s Irmou Thomas, Allenem Touissantem, Tomem Jonesem nebo Taj Mahalem. A desku mu produkoval Joe Henry.
To musí být pro člověka jeho ražení úplné nebe. Je vděčný, že mu osud tenhle sen vyplnil a on se z něj odmítá probudit. A jeho fanoušci, ať už jich je momentálně libovolný počet, ho za to odměňují. I když ještě dlouho budou tleskat asi spíš tomu, že vidí na vlastní oči "živého dr. House".
