Tori Amos si složila čtrnáct písní, které přímo vycházejí z motivů klasiky. Skladbě Edge Of The Moon autorka připisuje inspiraci Bachem, v dalších písních se hlásí k Chopinovi, Musorgskému či Mendelsohnovi.
V mládí byla Tori Amos rebelkou na konzervatoři v americkém Mount Vernonu. Neměla ráda psaní do not, hrála podle sluchu. Vždycky se v ní svářila kultivovanost s živelností. Její dvanácté studiové a první koncepční album Night Of Hunters není výjimkou. Ovšem Tori Amos je nyní mnohem zralejší. Nabírá klasiku od kořene, nikoli pro okrasu. Stejně tak zůstává písničkářkou.
Vůdčí rozběhy jejího piana se přirozeně doplňují se zpěvem. Symfonická křehkost Apollon Musaghéte Quartetu i dechové sekce jakoby překrývá vroucí kotel citu a dramatičnost textů. Konflikt jednoho vztahu se zde propojuje s většími, obecnějšími tématy včetně duchovní pocty přírodě.
Znamenité album, nahrané jen s klasickými nástroji, je natolik vnitřně srostlé, že jej člověk nevnímá jako žánrovou křižovatku. Ostatně deska se prosadila v horní desítce tří amerických žebříčků: klasickém, alternativním i rockovém.
Hlas plný emocí
Žbirkův postup je opačný. Písně jako Balada o poľných vtákov, Zažni, Atlantída či Múr našich lások jsou ověřené léty koncertování.
Mají silný dramatický náboj, který se symfonické úpravě sám nabízí a jejž orchestr se smyčci, dechy, harfou nebo tympány výtečně rozehrává na velké ploše. Žbirkův civilní, přesto velmi emotivní hlas dává písním náladu, vlastně se svou křehkostí velmi hodí ke smyčcům, které zpěv jakoby nadnášejí třeba v baladě Len s ňou. I s odpichovou skladbou Denisa si orchestr poradil ve spolupráci se Žbirkovou kapelou, aniž by song ztratil na lehkosti, vkusu a energii.
Do Žbirkových písní orchestr vstoupil citlivě a zároveň je výrazně ovlivnil. Společně se Žbirkou a jeho muzikanty dala Capella Istropolitana vzniknout novým, velmi životodárným verzím. Navíc Symfonické album Miroslava Žbirky vdechlo písním svěží, podunajsky uvolněný rozmach i noblesní romantickou příchuť.
Miro Žbirka: 80 %
Tori Amos: 80 %
