Muzika zlákala Wünsche už ve čtrnácti, když navštívil rock'n'rollové koncerty Mikiho Volka či Pavla Sedláčka. "Šedesátá léta vidím jako jeden velký trip," vzpomínal později Wünsch v autobiografickém rozhovoru.
Jako každý nadšenec vystřídal řadu sklepních beatových kapel, živil se jako pomocný dělník v tiskárnách Mír, byl natěračem v Českých loděnicích i závozníkem Knižního velkoobchodu - ale nejdéle prodával v antikvariátech knížky, se kterými se cítil stejně dobře jako s partou spřízněných lidí.
Když v osmnácti viděl koncert Manfreda Manna na Výstavišti, nevzal baskytaru patnáct let do ruky. "Tenkrát jsem měl pocit, že jsem s aktivní hudbou navždy skončil," vzpomínal Wünsch. Deset let prodával knihy v Ječné a noci trávil v hospůdkách. O Špejcharu, kde měli otevřeno přes půlnoc, složil známé Špejchar blues; zůstalo po něm ještě několik dalších písní. Naplno se do muziky vrátil s Jasnou pákou a pozdější Hudbou Praha, kolem které se vytvořila komunita lidí hrajících muziku z vnitřní potřeby, nikoli pro zisk. To byl princip, kterého se Wünsch držel a poměřoval jím i veškerou hudbu jako recenzent Rocku & Popu. Ani tam nahoře neví, kolik lidí na něj bude vzpomínat.