Co bylo tím největším impulsem k rozhodnutí přijmout roli herce Bruscona v několik stovek kilometrů vzdálené Praze?
Mým hlavním a jediným impulsem byl Bernhardův text a to, že roli Bruscona chápu možná až psychoterapeuticky. Proto jsem využil laskavosti osudu se textem a problémem v něm obsaženým zaobírat. A v neposlední řadě rozhodlo i to, že se tím mohu zabývat s tak křehkým, jemným a vnímavým člověkem, jako je režisér Pitínský. Bernhardova hra je pro mě tak provokativně osobní, že všechny těžkosti způsobené vzdáleností či příchodem do neznámého souboru zůstaly sekundární.
Čím je pro vás ta role Bruscona tak osobní?
Když už nic jiného, pocházím stejně jako Bruscon z velmi exponované divadelnické rodiny. Maminka byla dlouhá léta jednou z našich prvních, ne-li první operní pěvkyní, otec byl velmi vzácný, ctěný, nekonečně oblíbený herec, člověk šarmantního, krásného zjevu a příjemného hlasu, navíc i moudrý. Sám fakt, že člověk vyrůstá v takové rodině, přináší i množství disharmonických tónů.
Zůstala vám tedy traumata, jež si v této roli řešíte?
Předpokládám, že každý má v sobě nějaké stopy traumat z dětství. Samozřejmě, že vyrůstat v rodině špičkových dramatických umělců přináší mnohé determinace. Svět, který vám od raného dětství nabízejí, je tak přitažlivý, že vám to mnohé další obzory přehluší. Může to být výhodou, pokud inklinujete ke stejné profesi, ale i velkou tragédií, pokud vás to nezajímá. I to jsem v rodině zažil. Bruscon velmi přesně a citlivě zaznamenává tu obrovskou nevypočitatelnost milujícího rodiče, se kterou se dítě velmi těžko vyrovnává; možná i já způsobuji mnohé nejistoty svým dětem. V tomto smyslu jsem tu našel mnoho psychoterapeutických momentů - sice nevím, jestli je příjemné je řešit, ale mám pocit, že vím, o čem mluvím.
Ale jistě je těžší hrát to, co se vás osobně dotýká...
Snažím se hrát to, co mě těší, a těší mě to, čemu rozumím. Snažím se text, jejž mi autor nabízí, vzít jako vlastní - který tvořím já na základě své zkušenosti a svého rozhledu. Odmítám hrát suchou a nezaujatou interpretaci. Jediný tvořivý prostor pro nás herce je možnost filtrovat autorův záměr přes vlastní zkušenost. Tam, kde rozumíte, je to radostné. Pokud nerozumíte, uvědomíte si, jak je povolání herce ponižující. Porozumění textu přitom nechci zužovat na exaktní pochopení určitého problému: většina problémů, které autoři nabízejí, a většina problémů, jež žijeme, se nedá exaktně pojmenovat. Navíc to, co je pochopitelné a vyjádřitelné, je pro umělce nezajímavé, protože většinou nedramatické. Zajímavé to začíná být ve chvíli, kdy je problém zdánlivě logický, ale zároveň v sobě nese velké tajemství a nejasnosti. Bernhard na tomto jednoduchém příběhu navrstvil celou pavučinu vesmíru, lidského nepochopení, tajemství vnitřního světa tak mistrovsky, že mě to přitahuje jako lampa noční můru.
Jste nejen hercem, ale i režisérem. Nenapadlo vás, že byste tuto hru raději režíroval?
Naučil jsem se rozhodnout, co chci raději režírovat a co raději hrát. Několikrát jsem sice dělal obojí zároveň, ale u takového partu, jako je Divadelník, to není možné.
Nedělá vám problémy se podřídit autoritě jiného režiséra?
Samozřejmě, je to můj celoživotní problém. Možná je to jedním z hlavních důvodů, proč jsem začal režírovat - i když jako herec jsem měl velké štěstí na režiséry, kteří mne poctili důvěrou. To není samozřejmé, mnoho režisérů má raději herce zbaveného duše. S člověkem, který má - můžeme to pojmenovat různě - duši, důstojnost, smělost, se možná pracuje hůř, ale výsledek je o to víc vzrušující.
12. března 1999 10:16
