Od uvedení filmu Musíme si pomáhat uplynulo deset let. Je to výhoda, mít takový odstup?
Jednoznačně výhoda! Víte, po roce nebo i pěti letech bych se do divadelní verze asi nepustil. Film je přece jen ve vaší paměti a herečtí představitelé dokonale svázáni se svými postavami – především ve vaší hlavě. Po deseti letech už je to jiné. Je to cizí film na krásný text.
Co vás vedlo k převedení filmu na jeviště?
Nápad vrátit se k první, komorní verzi scénáře měl Petr Jarchovský. Šéfa Divadla Na Jezerce Jana Hrušínského zaujal, já se k tomu stavěl trochu skepticky, ale protože jsem to neřekl nahlas, daly se věci do pohybu. A navíc jsme byli všichni zvědaví, jestli to na jevišti může fungovat. Výsledek ať posoudí diváci.
Jaké jsou paralely a naopak zásadní rozdíly mezi filmovou a divadelní verzí?
Musíte přesvědčit herce, aby vám důvěřovali, protože budou hru hrát před lidmi na jevišti třeba několik sezon. Ve filmu jimi můžete manipulovat do určité míry i proti jejich vůli, můžete využívat filmové prostředky – střih, kameru, exteriérové záběry. Divadelní adaptace vyžaduje – a zároveň umožňuje – větší stylizaci, zkratku. Hudební dramaturgie je také poněkud vyhrocenější. Musím však říct, že jsem si počínal svobodně. Divadelní zpracování svým komorním charakterem více zdůrazňuje lidské drama a černou grotesku. Herců je méně, ale zahrají vám to tady a teď. Místy je to i pro mě strhující.
Nebojíte se, že budou současní představitelé hlavních rolí srovnávaní s těmi filmovými?
Na to divadelní publikum zapomene za pět minut! Je to opravdu jiné, a navíc tito herci jsou stejně výborní jako ti filmoví, i když jinak. Divadlo je zkrátka jiné a filmové herectví taky.
Co považujete za hlavní poselství, na kterém příběh stojí a které chcete z jeviště předat divákům?
Že strach dokáže lidi měnit k horšímu. A kdo vyvolává v lidech strach a ponížení, je velmi nebezpečná svině. Ať si říká nacista, komunista nebo jakkoli. A že soucit je velká a důležitá lidská vlastnost. A že obyčejná slušnost a laskavost je někdy to největší hrdinství.
