Líbánky uzavírají volnou trilogii současných moralit tandemu Hřebejk - Jarchovský, kam spadá ještě Nevinnost a Kawasakiho růže. Přitom se zpočátku zdá, že tentokrát dvojice vsadila na návrat k čistému filmovému dramatu ve stylu Rodinné slavnosti nebo Altmanovy slavné Svatby.
Z filmu Líbánky |
Kamera si vychutnává nazlátlé barvy svatebního dne, uvolněnou a prozářenou Aňu Geislerovou v roli nevěsty, přirozené situace a náladové rituály hostiny, drobné trapasy i trhliny, které prosakují idylickou fasádou pospolitého blahobytu.
Jistě, hraje se modelová situace známá z thrillerů, neboť nejistotu do domáckého veselí vnese záhadný nezvaný host, ale současně přináší tajemství, jež je v českém filmu vzácnou přísadou. Koho vetřelec ohrožuje: novomanželku, ženicha, nebo děti, které si vyloženě ochočí? To je otázka, jež diváka ukolébaného solidním řemeslem příjemně zneklidňuje, jen se v duchu modlí, aby kostrbaté, banální či agitační odhalení dobrý dojem nepokazilo.
Bohužel modlitby zůstaly proti cílené autorské konstrukci bezmocné. Pointa přesně odpovídá současné vlně festivalových zvráceností, na níž se sveze nejprve v přepjatě literární vysvětlivce dávných událostí připomínající rozhlasovou zpověď a posléze přidá i jejich názornou obrazovou reprízu.
Je v pořádku, že si tvůrci po éře retrokomedií zvolili nový, moderní směr. Ale jejich kazatelské ambice bohužel ničí i tak slibné filmy, jakým mohly být Líbánky.