Jak vám pomohla autorská spoluúčast na hitu Anny K Nebe?
Díky Nebi lidé z gramofonové firmy zjistili, že mám kapelu, a chtěli ji slyšet.
Když jste si pak plácli, ovlivňovali podobu desky?
O řadě věcí jsme se s nimi bavili. Nechali jsme si poradit, ale nic nám nezakazovali.
Proč jste na desku tak dlouho čekali?
Jsem rád, že album vychází až teď. Když jsme kapelu zakládali, chtěli jsme mít hodně členů a různých nástrojů. Asi dvakrát nás bylo na pódiu deset, ale vymklo se nám to organizačně z rukou, procházeli jsme obdobím lidského hledání. Skupina se ustálila před dvěma lety - s příchodem kytaristy Martina Kontry, který se nedrží žádného stylu a pomáhá písním i kapele. Vyloženě jsem se těšil do studia, abychom si vyzkoušeli, co se od nás nečeká.
Třeba tahací harmonika zní jako Hammondovy varhany, nebo jsem si přál, aby v písni Čáry z nebe hrála dechová sekce. Námitkám, že budeme znít jako karibská kapela, jsem oponoval: Právě proto tam dechy dáme. I s tím málem, co umíme, chceme dělat věci, které jsou nějak jiné. Přitom muziku není třeba komplikovat. Já už pět let znám jen jedno kytarové sólo. Slíbil jsem, že do příští desky se naučím jiné.
Existuje vůbec styl, ke kterému cítíte odpor?
Ne. Dříve se říkalo, že špatné je country a dechovka. Ani to si dnes nemyslíme.
Chce se vám po 11. září 2001 zpívat píseň Letiště?
Ta píseň je v pořádku - letiště má velkou symboliku, přijde mi jako místo bez předsudků. Sejdou se tu lidi různých národností, povolání nebo společenských vrstev, kteří by se jinak nepotkali. V jednom okamžiku kolem vás projde sultán, homeless i rocková hvězda. To je fascinující. A díky letišti se dá váš svět rychle vyměnit - dostanete se jinam.
Vraťme se ještě k písni Nebe. Týká se Romů?
Já neumím psát protestsongy nebo texty, které jsou naprosto jasné. Nevím, jestli se mi to daří, ale chci na posluchače přenést pocit. Když mě málem porazí auto, nebudu líčit, jak k tomu došlo, ale popíšu pocit leknutí a následné úlevy. Píseň Nebe je o lidech, kteří spolu nedokážou žít. Je mi to líto, ochuzují sami sebe. Představuji si, že společný prostor, na který máme všichni nárok, je nebe. Když v něm někoho nechceme, odnese s sebou i kus toho nebe. Někdo mi říkal, že píseň vypovídá o partnerských vztazích. Po chvíli debaty jsme zjistili, že ten pocit je vlastně stejný.
Váš půlnoční vánoční koncert v pražské Malostranské besedě se pomalu stává tradicí. Co tomu říkáte?
Překvapilo mě, že jsme se trefili do poptávky. Štědrovečerní koncert byl zprvu legrace, vánoční setkání přátel. Jako děti jsme chodili na půlnoční mše, které neměly v téhle kacířské zemi správný náboj. Tak jsme do toho vložili hospodu. Kdybychom štědrovečerní koncert zrušili, spoustu lidí bychom zklamali.
 Prohrála v kartách: Žádný čáry z nebe - obal CD; (c) 2002. |
