Český herec sní o Hollywoodu, protože je to synonymum slávy a peněz. Byl to i váš případ? Co vás - elitního bergmanovského herce - vlastně táhlo do továrny na sny?
Počkejte, to si musím trochu rozmyslet... Ne, nic mě nenapadá. To, že jsem se ocitl v Hollywoodu, byla víceméně náhoda. Celý můj život se mi až na malé výjimky jeví jako dlouhý řetězec náhod. Narodil jsem se a vyrůstal v Arbra - vísce, kde bylo skoro víc kostelů než chalup. Můj svět, to byly bohoslužby a rokenrol. Moje tetičky zpívaly písně o bohu a John Lennon o míru. Zajímal mě i hokej.
Čekal jsem, že při rozhovoru českého novináře se švédským hercem se může řeč každou chvíli stočit na hokej.
Při natáčení Počátků zla se pořád hecujeme s Markem Vašutem. Ta naše hokejová rivalita... Slova "československý hokej" ve mně vyvolávají bolestné vzpomínky.
Co bychom měli říkat my? Například kdyby nám to Švédové nepřekazili, mohli jsme po sovětské invazi slavně vyhrát mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969.
No jo, ale počkejte - mně způsobili českoslovenští hokejisti příkoří i v osobním životě.
To jste si ty porážky tolik bral?
Ne. O hokej nešlo. Do nejbližšího městečka jezdil na soustředění před sezonou jeden váš tým. Kosi, Kosiče?
Východoslovenské železárny Košice. Slušné mužstvo.
To nevím. Jeho hráči měli plné kapsy peněz.
To nebývalo pro postavení našich amatérských sportovců na Západě typické.
Jenže tihle k nám pašovali špiritus. To bylo ve Švédsku tvrdé platidlo. Vaši hokejisti tak měli spoustu peněz a přebrali nám všechny naše holky. Nebyli lakomí a to se dívkám líbilo. Nemohl jsem těm cizincům z Východu konkurovat.
Tak už si z toho nic nedělejte. Jsem si jist, že švédští hokejisti to za vás na turnajích v Československu vrátili našim frajerům stokrát.
Možná, že mi ti košičtí hráči na soustředění u Arbra jenom splatili dluh. Mí předkové z rodné vesnice totiž pochodovali právě v onom královském regimentu, který za třicetileté války dorazil jako první ke Karlovu mostu. Tady všude kolem plenili mí příbuzní.
Je tu Bergman! Tamhle! Vidíš ho?
Vy jste to však dotáhl taky daleko. Jak k tomu došlo?
Vrstevníci se začali ženit a zakládat rodiny. Já jsem však nechtěl mít stejný byt, stejnou mikrovlnku a volvo. Zajímala mě poezie, výtvarné umění... Zamířil jsem do Stockholmu. V životě jsem předtím v hlavním městě nebyl.
Divadlo vás nezajímalo?
Nejdřív vůbec. Byl jsem naprostý ignorant. Znal jsem například jméno Strindberg, ale nikdy jsem od něj nic neviděl. A o takovém Beckettovi jsem v rodném Arbra neslyšel. Až ve Stockholmu. Pracoval jsem na poště, vstával v pět ráno a neměl jsem pořádně kde spát. Jednoho dne jsem zjistil, že mladí intelektuálové a umělci, s nimiž jsem se začal stýkat, se houfně hlásí na dramatickou akademii. Řekl jsem si: Co kdybych taky zkusil jít na herce?
V Praze se adepti studia herectví připravují na přijímací zkoušky málem už od plenek. Hlásí se spousta zájemců, berou jen pár lidí.
Ve Stockholmu je to stejné. Však mě taky napoprvé nevzali, až napotřetí. Měl jsem si připravit tříminutový monolog, a místo něj jsem komisi předvedl dialog McHeathe s žalářníkem Brownem z Brechtovy Žebrácké opery. Když jsem dělal McHeathe, seděl jsem na židli, když žalářníka, postavil jsem se. Nepřesvědčil jsem, ale naštěstí v té komisi seděl i ředitel školy, jemuž se mé číslo líbilo. Zrovna mu končil pedagogický úvazek a on se vracel režírovat do Městského divadla ve Stockholmu. Zavolal mi a připravoval mě pak na další přijímačky. Zdálo se mu, že mám zvláštní nadání, jen proto prý dokázal překousnout, že jsem byl nepoučený buran, a věnoval mi moře času. Sehnal mi taky místo kulisáka ve švédském Národním královském divadle. Při tomhle povolání jsem mohl studovat.
Pamatujete se na svoji první divadelní roli?
To bylo taky v Národním, tuším v třiaosmdesátém. Najali mě do hry současného britského autora Nigela Williamse Třídní nepřítel. Výjimečná byla tím, že v ní vystupovalo celkem šest velkých mužských postav, byly to role se vším všudy, i s monology, herci měli k dispozici velký prostor. To bylo moje obrovské štěstí. Na jedno představení se přišel podívat Ingmar Bergman. Vrátil se tehdy z německého exilu režírovat v Národním Krále Leara. Měl jsem dokonce zprávy, že si chce omrknout hlavně mě.
To jste byl asi pěkně nervózní.
Strašně. Před začátkem jsme se dívali škvírou v oponě a každý mi říkal: Je tu Bergman! Tamhle! Vidíš ho? Hned v prvním jednání jsem měl veliký monolog, při němž stojím na katedře a řvu jako nějaký nácek. Vždyť jsem taky hrál anglického skinheada, který by nejraději pozabíjel všechny přistěhovalce. Po přestávce jsem ze všeho nejdřív hodil nenápadně zrakem na Bergmanovo místo. Bylo prázdné! Ve mně hrklo. Ježišikriste, vždyť jsem ječel ze všech sil! Po letech mi Ingmar vysvětlil, že viděl, co potřeboval. Hned jsem mu prý padl do oka. Asi ano, když mi okamžitě nabídl roli v Learovi. Zato ti ostatní prý byli tak strašní, že se to nedalo vydržet.
Ingmar Bergman je legendou filmového světa. Co doma? Milují ho vaši prostší rodáci tak jako čeští intelektuálové?
Vy jste se zbláznil. Když švédský sedlák zabloudí na kanál, kde zrovna vysílají nějakého Bergmana, okamžitě to přepne. A pokud se vydrží chvilku dívat, začne nadávat: No to je výborný! Pomalu se bude nalejvat pšenice a hoši ve Stockholmu mají starost o svoje penisy. Scény z manželského života? Těžká nuda!
Můj přínos divadlu? Takzvané negativní režírování
Přeskočme dvě desítky let. Režíroval jste divadlo v Japonsku, teď už pár let točíte a žijete v Hollywoodu... Jaký to dává smysl? Co na to říká ten vesničan z Arbra, který ve vás dřímá?
Smysl to bezesporu nemá. Všechno zavinil Bergman. To on mě dostal do světa. Ať jsem s ním přijel kamkoliv, všude měli zájem o nějakou spolupráci, hlavně na filmových festivalech. I do toho Japonska jsem poprvé přijel s Bergmanovou produkcí.
No dobře, ale jak jsem se dočetl, nakonec jste tam režíroval operu. Na tomto poli Bergman žádnou autoritu neměl. To přece nemůže dělat diletant.
To byste se divil. Jeden japonský producent se mi svěřil se svými operními plány a zeptal se mě, jestli jsem někdy režíroval operu. Ano, zalhal jsem. Ve skutečnosti jsem operu nenáviděl. Tak jsem se stal režisérem opery Hamlet. Nejdřív jsem měl za to, že budu v Japonsku působit jako takový exotický poradce, který pomůže domácímu režisérovi nebo dirigentovi vyřešit nějaký specifický, evropský problém se sólisty - třeba jak se zdvíhá sklenička. Oni na mě hodili všechno. Šel jsem tedy za slavným kamarádem, který dirigoval opery na nejprestižnějších scénách světa, a povídám mu: Poslyš, musíš mě za dvě lekce naučit všechno, co musí vědět režisér o opeře. Kolik lidí vlastně hraje v symfonickém orchestru? Co mám dělat s dirigentem? Jen klid, řekl mi, hlavní je předstírat, že tomu rozumíš. A tak jsem odjel do Japonska, kde jsem bohapustě machroval. Měl jsem spoustu konfliktů se špičkovou místní režisérkou. Tady bude dvanáct taktů předehry, řekla mi například. Ne, ne, já jich tam chci mít čtyřiadvacet. No hrůza! Ale úspěch byl famózní. Hamlet byl zvolen operou roku.
Jako režisér jste začínal taky ve Švédském národním divadle. Respektovali vás kolegové herci jako autoritu?
Vůbec. Obzvlášť ti zkušení si říkali: Co nám tu bude ten cucák vykládat. Ještě nedávno byl rád za každou roli. Já jsem však jejich trucovitosti mazaně využil. Praktikoval jsem negativní režírování, možná, že právě tohle je můj největší přínos divadlu.
Pokud vím, v divadelních recenzích se tento termín nevyskytuje. V čem spočívá podstata toho vašeho negativního režírování?
Když jsem chtěl, aby můj vážený kolega udělal na jevišti nějakou konkrétní věc, gesto, pohyb, výraz, vydal jsem přesně opačný pokyn. Chtěl jsem třeba, aby herec v jistém místě svého monologu vstal ze židle a nervózně přecházel po pódiu. I řekl jsem mu: Víš, pro mě je důležité, abys zůstal po celý monolog sedět. Nechtěl bych, abys z té židle v tomhle místě třeba vyskočil nebo tak něco. Trhni si nohou! myslí si hvězda Švédského národního divadla, a nahlas povídá: Ty, Petře, já bych naopak právě tady zkusil vstát, víš, já to tak cítím. Co říkáš? Tímto způsobem jsem většinou dosáhl svého.
Role Ernsta Röhma byla smutnou zkušeností
Evropští herci se svěřují, že po přechodu do Hollywoodu zažili velký kulturní šok. Jak to bylo s vámi?
Já jsem exot v každém prostředí, jako bych ani nepocházel ze sluneční soustavy. Jsem zvyklý, že všude kolem platí jiná, mně nepochopitelná pravila. Už to vůbec neprožívám, ani v Hollywoodu.
Pohltila hollywodská produkce celý filmový trh ve Švédsku?
Skoro celý.
Ostatně většina Švédů dnes mluví a rozumí anglicky, takže by s tím neměli mít problém.
Pozor! Ve Švédsku je silná dabingová kultura. Zahraniční filmy se začaly dabovat ve dvacátých letech minulého století. Nevím proč. Negramotnost už tehdy ze Švédska zmizela.
Ve filmu Počátky zla, který natáčíte v Praze, hrajete Ernsta Röhma, pohlavára nacistických SA. Změnil se nějak během natáčení váš pohled na fašismus?
Ta role pro mě znamenala velice smutnou zkušenost. Jinak šlo všechno skvěle, perfektní organizace, mimochodem to je asi hlavní rozdíl mezi Evropou a Hollywoodem. S americkou produkcí nemusí herci zpravidla na nic čekat, časy uvedené v itineráři platí na minutu. Natáčení skončí pokaždé dřív, než je v plánu. Ale sama role byla skličující. Vzbudila ve mně přesvědčení, že o druhé světové válce by si měl každý člověk mezi patnácti a padesáti přečíst aspoň jednu knihu.
Dobře, ale co jste se ze scénáře dozvěděl vy?
Překvapila mě například homosexualita otců nacistického hnutí. Byla úplně jiného typu než dnes, spíš antická. Dnešní gayové napodobují většinovou heterosexuální společnost: chtějí se brát a snad i vychovávat děti. U nacistů šlo o milostné vztahy určené pro boj. V bitvách se měly projevit jejich blahodárné účinky. Neexistovali tam gayové, kteří by plnili nějaké ženské role. Všichni byli zcela maskulinní. Ne náhodou byly nejobávanější oddíly sparťanského vojska složeny z homosexuálů. Žádný z nich se totiž nechtěl zachovat zbaběle před svým bojovým milencem. Raději se nechal zabít. Tohle byl vzor pro vysoko postavené nacisty. Ideálem byla mužnost a zmužilost. Pochopil jsem taky, že tihle hoši, pocházející z chudých poměrů, neměli ve zbídačeném Německu po první světové válce šanci udělat kariéru jinde než v armádě. Uniforma byla jejich jediná možnost, jak získat nějakou důstojnost.
Co si myslíte o nacistické ideologii? Švédi pro ni měli dlouho pochopení.
No jistě, kdyby jen proto, že v jejich žilách koluje významný díl německé krve. Víte, film Počátky zla mi umožnil pochopit, že nacismus, to bylo nejdřív dlouhá léta takové normální hnutí. Jako Greenpeace řekněme. Mírumilovné vlastenecké hnutí, jehož cílem bylo povznést rodnou zemi tonoucí ve válečných dluzích a zabředávající do hospodářské krize. V této podobě existoval nacismus i ve Švédsku a v ní také víceméně skončil - zpěvem národních písní. Kdežto v Německu se to hnutí zvrhlo v naprosté zlo.
Proč?
Pro mě to začalo tím, že někdo vyslovil fundamentalistické heslo: Kdo nejde s námi, jde proti nám.
 Fotografie z filmu Minority Report. |
