Sbírka založená Rudolfem II. po tuto dobu neležela v depozitářích, ale visela v Bonnefantenmuseu v Maastrichtu. Nizozemské muzeum si pražskou kolekci vybralo jako úvodní akci cyklu, prezentujícího v západní Evropě neznámé středoa východoevropské umělecké sbírky.
Dnes otevíraná Obrazárna vypadá v podstatě stejně jako v roce 1998. Tehdy svítila novotou po rozsáhlé rekonstrukci architekta Bořka Šípka. Správa Pražského hradu ovšem do jejího fondu zakoupila tři nová další díla: obraz Bakchus a Silén od Hanse von Aachen (tváře ovíněným postavám propůjčili sám malíř a císařský komoří Kryštof Popel z Lobkovic), dále kompozici Herkules a Omfalé od Bartholomea Sprangera a sošku Marta a Venuše od Hanse Monta. Obrazy byly malovány v císařské rezidenci Rudolfa II. a nejspíš tvořily součást císařských sbírek. Pro tyto legendární sbírky byla vyrobena i Montova soška - její autor mimochodem musel císaře i Prahu záhy opustit, protože přišel při hře v Míčovně o oko a s ním ztratil i plastické vidění nutné pro svou práci.
V Obrazárně je nyní k vidění na sto dvacet obrazů. Správa Pražského hradu jich ochraňuje dvakrát tolik a kořeny kolekce sahají hodně hluboko. Až do rudolfínské Kunstkomory, kde Rudolf II. shromáždil esenci dobového výtvarného mistrovství. Celkem prý sbírka čítala na tři tisíce položek; vedle děl Tintoretta, Tiziana, Bosche nebo Cranacha dopravil císař do Prahy i Dürerovu Růžencovou slavnost. Vzácný obraz nechal zabalit do bavlněné vaty, koberců a voskovaného plátna a v tomto stavu jej zavěšený na tyči nechal pěšmo donést z Benátek přes Alpy.
"Po smrti Rudolfa II. se sbírka začala velmi rychle zmenšovat. Císař Matyáš si byl vědom její hodnoty a velkou část přemístil do svého sídla ve Vídni. Švédská vojska potom královně Kristině do Stockholmu přivezla zbytek," říká ředitelka odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky Eliška Fučíková, která se na současné expozici podílela. Novou sbírku pak pro Hrad koupil Ferdinand III. v Antverpách. I ta se však brzy rozpadla; v roce 1762 byla zrušena a ze zbytků obrazů se poslepovaly dekorace reprezentačních prostor Hradu. Poslední exponáty Kunstkomory z Hradu osvícenským koštětem vymetla nechvalná josefínská dražba v roce 1782 - včetně zmiňované Růžencové slavnosti prodané za 1 zlatý a 18 krejcarů.
Po vzniku republiky se usoudilo, že k prezidentově reprezentaci je nutné vydrancovanou sbírku doplnit. Od roku 1930 nákupy českého barokního umění a umění 19. století financoval Masarykův fond. Těsně po druhé světové válce na Hrad díky tomu přibyly i práce Kupky, Filly, Špály a Procházky. Ty musely po komunistickém puči sbírku opustit jako první - v roce 1952 byly převedeny na Národní galerii. Novým vládcům nevadila jen moderna, ale i náboženský obsah mnoha obrazů. V roce 1962 proto Tintoretto a Veronese skončili v depozitářích zámku Opočno.
Z depozitářů vynesl sbírku na světlo Jaromír Neumann. Díky svým dobrým kontaktům se dostal do fondů sbírky a po velkém úsilí byla v roce 1965 Obrazárna znovu otevřena. Kolekci shrnul v odborném katalogu a doložil, že přes všechny ztráty obsahuje pozoruhodná díla. Přesto byla Obrazárna často zavírána, oficiálně kvůli nedostatku kustodů. Poslední krizi prožila Obrazárna na začátku devadesátých let. Technické nedostatky expozice byly neúnosné, vše pak vyvrcholilo krádeží Cranachova obrazu Nerovný pár ze špatně střežených prostor. Proto přišla v roce 1993 na řadu rekonstrukce.
Jestli se Obrazárna o některá díla ještě rozšíří, závisí na jednáních Správy Pražského hradu s Národní galerií, v jejíchž sbírkách se stále nachází řada předmětů z Obrazárny.
Obrazárna je otevřena každý den včetně pondělí, každé první pondělí v měsíci mají důchodci volný vstup.
 Rekonstrukce Obrazárny Pražského hradu, autoři Bořek Šípek a Pavel Rek. |
 Rekonstrukce Obrazárny Pražského hradu, autoři Bořek Šípek a Pavel Rek. |
 Obrazárna Pražského hradu. |
 Obrazárna Pražského hradu. |
 Obrazárna Pražského hradu. |
 Obrazárna Pražského hradu. |
