Celovečerní dokumentární esej rozvíjí obrazový a myšlenkový proud v několika prolínajících se rovinách. Za východisko lze považovat otázku, jak vypadají hrabalovské reminiscence a postavy na přelomu tisíciletí. Jde o příběhy náhodně vybraných osob, jejichž cesty se kříží v jedné pražské kavárně.
Ve filmu vystupují například filozof Václav Bělohradský, astrolog Petr Messany, překladatel Ladislav Šerý, básník Ivo Vodseďálek, ale i jeden z nejbližších hospodských společníků Bohumila Hrabala Josef Čečil, vůdčí osobnost Travesty show Petr Maňas alias Sue Ellen, metař František Rataj a jeho žena, uklízečka Iva.
Proroci a básníci - Kapitoly z kalendářeČR 2000 | |
---|---|
Režie, námět a scénář | Ivan Vojnár |
Kamera | Petr Koblovský |
Střih | Alois Fišárek |
Zvuk | Zbyněk Mader |
Producenti | Anna Becková, Jarmila Poláková, Iva Nesvadbová, Milan Jaroš, Galina Šustová |
Hrají | Václav Bělohradský, Petr Messany, Ladislav Šerý, Ivo Vodseďálek, Josef Čečil, Petr Maňas, metař František a Iva Ratajovi ad. |
Žánr | Celovečerní dokument |
Délka | 88 minut |
Premiéra | 9. listopad 2000 |
Vojnár vybíral postavy záměrně podle různých extrémů. Chtěl, aby snímek byl myšlenkově i oborově co nejpestřejší. Podle něj neexistuje člověk, který by neměl pozoruhodný osud. Ivan Vojnár začínal jako kameraman. Na sklonku 80. let debutoval jako režisér dokumentárních filmů a před třemi lety i v hrané tvorbě snímkem Cesta pustým lesem.
Film Proroci a básníci získal koncem října na festivalu dokumentů v Jihlavě cenu diváků.
Recenze Mirky Spáčilové
Autorský snímek Ivana Vojnára Proroci a básníci (Kapitoly z kalendáře) je v pořadí druhým ze tří tuzemských celovečerních dokumentů, které letos vstupují do kin. Také diváckou atraktivitou zůstane možná uprostřed: mezi zábavnou kronikou jedné vsi Bitva o život, která již putuje republikou, a čtyřhodinovou novinkou Karla Vachka Bohemia Docta, která vyzkouší výdrž publika až při své předvánoční premiéře.
K Vachkově metodě má Vojnárův styl blíž: je sice přístupnější, úspornější, nicméně i Vojnár se pokouší postihnout nepostižitelné, objevit skrytou souvztažnost jevů, pojmenovat pokud možno veškerá tajemství všehomíra. Vystavuje se ovšem riziku, že žádné spojitosti nenajde, ba snad že neexistují; jestliže divák do „skrytých významů“ nevloží dobrou vůli, jako by sledoval mechanickou hru. Vojnárovo sdílení a sdělování světa na přelomu tisíciletí totiž nevychází z novátorsky originálního klíče. Prostě přes rok točil situace a zpovědi dvaceti „náhodně vybraných“ lidí s vírou, že z tohoto navenek všedního leporela vzejde nevšední obraz lidstva dnes a tady - poté, co opustilo „ráj netečnosti“ zmíněný v mottu filmu a vydalo se napospas civilizaci.
Autorův postoj je z filmu zřejmý nejen proto, že v něm vystupuje: ukazuje tu oblíbený bar, kde se cesty jeho hrdinů proťaly, či přiznává, že postupně se někteří z nich „začali ztrácet, nechtěli už točit“. Ale nedozvíme se, proč ten či onen do projektu vůbec šel, co čekal, čím byl zklamán; zajímavější než zpovídat tak známého Václava Bělohradského by možná bylo zachytit, co si o celé akci myslely a špitaly její tiché svědkyně-barmanky.
A když jsme u filozofa Bělohradského, jenž i zde podléhá bezděčnému nutkání přednášet: názor Vojnárův se podepsal již na výběru postav. Nejde o jména, nýbrž o typy. Rodina sní malý sen o malém srubu; hrabalovský pábitel hlásá „Pivo otevírá hradby srdcí“ a básník počítá sklenky vína; mladík z transvestitské show věří, že předává něco ze sebe; intelektuálům film přikyvuje, na metařích hledá poezii prostoty. To všechno tu již bylo včetně vzývání ztraceného času u automatu Svět: podivíni, smolaři, výstředníci, záhadné existence, lyrikové všednosti i kazatelé, figurky, na nichž lze demonstrovat, co právě chcete. Chodí přírodou a přemítají, sedí v hospodě a přemítají. Pobaví či dojmou - ale proč zrovna jim patří role zvěstovatelů? Pro rozdílnou míru intelektu a obraznosti?
Postaví-li film vzdělancovo „Na Artaudovi mi byla blízká jeho frustrace“ vedle výroku osůbky-perličky na dně „Láska je láska, ale moc se v tom nevyznám“, je to prostě jen mechanická hra a vlastně další sbírka návodů, jak žít. Přičemž Proroci a básníci, ač upřímní a i díky střihu Aloise Fišárka filmařsky nepřehlédnutelní, nedošli k objevnější vizi než té, jež oddaně věří neomylným depresím pochybovačů s diplomy, pročež s blahosklonným soucitem závistivě shlíží na šťastně nevědomé měšťáčky a prosťáčky.