Pravda je, že před pravověrnými uctívači Hry o trůny není radno o jejich posedlosti vtipkovat; rovněž se nedoporučuje, aby s nimi člověk seriálem nepolíbený zašel na pivo, pokud si nechce připadat jako mezi Marťany. O moc symbolizovanou Železným trůnem totiž bojuje sedm bohatě rozvětvených šlechtických rodů a sotva některou z postav sprovodí tvůrci ze světa – což dělají ve velkém, vynoří se jiné.
Naskočit do rozjetého vlaku košaté ságy ze Západozemí těsně před finále se proto zdá nad lidské síly, třebaže HBO týden před startem závěrečné řady nabízela maraton všech sedmi předchozích sérií zdarma. Trochu pozdě, napadne při pohledu na pirátské rojení kolem seriálu.
Každý díl předešlé, sedmé řady sice sledovalo v průměru přes třicet milionů platících fanoušků, ale těch, kdo si ji stáhli načerno, byla miliarda. Zkrátka Hra o trůny láme rekordy ve všem: je nejvýpravnější, nejdražší, nejkošatější co do počtu postav i herců v dějinách stanice HBO a také nejzcizovanější.
Ale proč vlastně? Ať už se hovoří o hitu, kultu, fenoménu či módě, stále chybí odpověď, proč zrovna sága inspirovaná romány George R. R. Martina zrodila takový ohlas. Jenom v předloze úspěch asi netkví.
Přestože se Martinova Píseň ledu a ohně stala bestsellerem, spisovatel neudržel tempo televizní produkce, nejnovější řady už vznikají bez jeho literární účasti a někteří původní stoupenci příběhu to seriálu vytýkají s tím, že se již omezuje čistě a pouze na slogan „Ve Hře o trůny buď zvítězíte, nebo zemřete“. Tedy na bitvy bez ohledu na původní logiku charakterů a vztahů.
Na každý pád se Martinova sága trefila do období vzkříšení žánru fantasy, o něž se počátkem tisíciletí přičinila především filmová trilogie podle knih J. R. R. Tolkiena Pán prstenů. Ne náhodou časopis Time označil Martina za „amerického Tolkiena“, podobnost mezi bájnou Středozemí britského klasika a dějištěm Hry o trůny zvaným Západozemí bije do očí.
Martin navíc nepopírá ani jinou anglickou inspiraci, jmenovitě historickou válku růží mezi Lancastery a Yorky, jež v americké fantasy zastupují Lannisterové a Starkové. Leč o Železný trůn se pere daleko více rodových klanů, o jejich vazalech, služebnictvu a dalších postavách včetně draků či zlovlků ani nemluvě.
Pospolitost ctitelů smyšleného alternativního světa samozřejmě zabírá, patří k principům pohádkových sérií včetně Harryho Pottera, nicméně na Hře o trůny láká, že je to pohádka pro dospělé; doslova. Doporučení „mládeži nepřístupno“ její přitažlivost ještě násobí podobně jako stále stupňovaná brutalita a nahota. Martinovi věrní čtenáři dokonce upozorňují na pasáže, kde se původní knižní milování změnilo v televizní znásilňování.
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvAle dost možná nejatraktivnějším prvkem seriálu je v současnosti tak módní rozostřování kategorií dobra a zla. Zjednodušeně řečeno, ve Hře o trůny je možné úplně všechno, i nejsympatičtější hrdina může v příští epizodě buď nečekaně zahynout, či naopak podříznout vlastního otce.
Seriál tak své příznivce udržuje neustále ve střehu i v nejistotě, rozdmychává jejich internetové diskuse a celou dramatickou zápletku nakonec zužuje na horečné dohady, kdo ve finále přežije, kterých se chopily i sázkové kanceláře v Česku. Vědci v Austrálii vypracovali dokonce studii, podle níž prý mají největší šanci na přežití postavy žen a přeběhlíků mezi znepřátelenými stranami.
To už není Hra o trůny, ale hra na druhou, hra odvozená a marketinkem obratně podporovaná, která žije svým vlastním životem. Od 17. dubna 2011, kdy seriál odstartoval svou první řadu, se stupňuje, včetně nákladů na výrobu i na kampaň.
Každý, kdo se dějem jen mihne, buduje na své příslušnosti k seriálu následnou kariéru; každý, kdo prozradí třeba jen větu z příštího vývoje, se stává vyvrhelem. A když před třemi lety produkce oznámila, že osmá série bude opravdu poslední, propukly takové reakce, jako by ohlásila konec světa.
George R. R. Martin na premiéře závěrečné řady seriálu Hra o trůny (Radio City Music Hall, New York, 3. dubna 2019)
Mimochodem, sám autor předlohy George R. R. Martin kdysi prohlásil, že si závěr ságy představuje jako prach nebo sníh poletující obrovským hřbitovem plným hrobů. Což zní hodně definitivně, jenže skutečnost je daleko prozaičtější.
Sotva se v květnu Hra o trůny uzavře, od léta se začne točit její prequel neboli příběh zasazený do stejného prostředí, ale situovaný v čase před již zobrazené události. Nese pracovní titul Dlouhá noc, jednu z hlavních rolí dostane Naomi Wattsová a proslýchá se, že to nemusí být jediná odvozenina nynější legendy; mluví se až o pěti příbuzných projektech.
Ale byť to fanatičtí vyznavači Hry o trůny neradi slyší, televizní historie už zažila i jiné kultovní seriály. Vesměs přitom doplatily na svůj pokus o návrat, ať jde o Dallas, Městečko Twin Peaks nebo Akta X. A co se týče diváckých rekordů, sotva kdo již překoná poslední epizodu seriálu M*A*S*H, na kterou se dívalo přes sto milionů Američanů.
K tehdejší mánii kolem vyvrcholení příběhu z armádního lazaretu za války v Koreji patřily kampaně vyzývající k darování krve – a co se děje dnes? Akce se stejnou myšlenkou hlásající: „Krvácej pro trůn!“ Všechno už tu bylo.
