A pokud mu píseň poskytuje nadhled, dostává se posluchač k nejlepším momentům desky Místo zázraků. Ta však jako celek vyznívá rozporuplně. Člověk se ocitne tu na tancovačce, jindy na rockovém koncertu nebo v jakémsi muzeu klišé.
Před závorku je nutno vytknout, že album vznikalo urputně, Horváthovu vcelku průměrnou kapelu Frenzy bylo nutné zvedat na vyšší úroveň, aby se její výkon pokud možno srovnával s prací zkušenějších hostů včetně kytaristů Oldy Krejčovse, Charlieho Blažka, baskytaristy Vladimíra Gumy Kulhánka, dechové sekce či smyčců.
Horváth je mnohostranným zpěvákem. Umí se postavit do čela rockové ofenzivy, i když ve vzepětí se jeho hlas trochu zužuje. V rozjezdové vypalovačce Mediální potvora mu pomáhá vtipný text autora skladby Krejčovse, který s pobavením pojednává o šílenství kolem SuperStar.
Horváthův hlas nezanikne ani v masivnější, dramaticky vystavěné písni Havrani v trávě spí, již složil Jiří Urban z kapely Arakain a otextoval Ivan Hlas. Do pestré společnosti autorů vzácně vplula Horváthova vlastní skladba Dýchej dál s textem Pavly Milcové. Tvrdší rocková tempa se dobře pojí s obrazným popisem ženy, jejíž žár chlapa takřka spálí.
Ovšem někdy je rockového tlaku příliš, vždyť nejhezčí barvy nabízí Horváthův hlas ve středně rychlých písních typu Co tě napadá. Horváth se konečně nadechne nejen citů, jak zpívá v refrénu, ale i vzduchu.
Je dobře, že se album rozjíždí hlavně s písněmi přizvaných tvůrců, včetně "vykopávky" To chce klídek od americké veteránské kapely Toto. Jenže pak se posluchač dostane k nejrozpornějšímu bloku vlastních skladeb Vlasty Horvátha.
Upřímnost se pere s kýčem. V baladě Minuta ticha Horváth mírně vítězí díky sugestivní atmosféře, jindy vychází souboj nerozhodně. Nebo je jinak tvárný, civilně romantický hlas zasypán tunami klišé, připomínajících setkání klonů kapel Turbo a Europe.
Písním Drahej ráj, Pojď dál, Místo zázraků, Divný město či Víra nevinná vévodí klopotné pompézní refrény, vyždímaná sóla nebo okoralé textařské obraty Václava Podroužka či samého Horvátha. Zplanělá slova ráj nebo hvězdnej prach by snad bylo možné označit pro výstrahu jmenovkami. Tvorbě Vlasty Horvátha vcelku chybí kouzlo proměny, většina písní se sune kupředu jako ukoptěný moloch.
Závěr alba se aspoň odklání k rytmicky pružnější písni Dej mi svý oči od producenta Oty Balage či k orchestrální jízdě Walls Of The Lies, již složil Pavel Větrovec mladší. Pokud mělo být album testem, jenž ovlivní zpěvákovu budoucnost, pak jednoznačně nejlepším pomocníkem Horvátha je Krejčoves. Kombinuje jadrnost s romantikou tak, že se obě složky nepřebíjejí, což se o většině alba říci nedá. I stylem spadá Místo zázraků do předchozího století.
