Fanoušek Duncan z Julie by klidně mohl být starší bratr Roba z prvního Hornbyho románu Všechny moje lásky, mají společnou hudební fascinaci i sobectví. Také Duncan má rád vinylové desky, ale ještě radši jednoho pozapomenutého hudebníka, amerického písničkáře a kytaristu Tuckera Crowa. A nijak ho netrápí okolnost, že Crowe roku 1986 oficiálně skončil.
I když si Hornby tuhle osobnost vymyslel, pracuje s ní živě: od reklamního výkřiku "Bruce plus Bob plus Leonard rovná se Tucker" přes heslo na Wikipedii až po přelomové album Julie, po kterém hudebník záhadně zmizel.
Fanoušci zkoumají záchod
Což je voda na mlýn nejrůznějším spekulacím, které se divoce rozjíždějí na internetových diskusních fórech. Hornby tyhle virtuální spolky výborně karikuje – jako poslední útočiště dost militantní partičky, jejíž členové nejsou schopní žít vlastní životy, a tak se nabourají do života někoho jiného. Včetně toho, že detailně zkoumají záchodek v Minneapolisu, na němž měl Tucker prožít osudové prozření, honí s fotoaparátem naštvaného farmáře (potenciálního Tuckera) a před vilou čekají na jeho bývalou lásku Julii.
V tomto smyslu nepřekvapí, že pro Duncana (jakožto zakladatele jednoho z fór) jsou elektronické příspěvky důležitější než nenaplněné tužby a úzkosti jeho dlouholeté přítelkyně Annie. To je zaťatost podobná té z Hornbyho bestselleru Fotbalová horečka, jen tu nevyznívá tak nevinně.
O něco málo lépe vychází z knihy Tucker Crowe, někdejší hvězda na útěku před nemanželskými dětmi, jedovatými milenkami i fanatickými fanoušky. Když jeho dospělá dcera Lizzie potratí, v duchu se přizná k ošklivému záblesku: ne že by jí to přál, ale trochu se mu ulevilo. Přece jen z něj ještě nebude starý dědek.
Skutečné hrdiny má tahle knížka dva. Jednou z nich je citlivá, pochybující, a přece docela odvážná Annie a tím druhým nejmladší Tuckerův syn. Dialogy mezi ním a malým Jacksonem, úzkostným uzlíčkem nervů, který se celou dobu strachuje, aby mu milovaný táta náhodou neumřel, nejspíš zasáhnou i rodinné cyniky. Tohle už není jen Tuckerova hra s veřejností, ženami a s vlastním uměním – kdo by měl nejisté dítě zachránit, když ne vlastní otec? Jenže ten by sám potřeboval nějakého zachránce, nebo spíš zachránkyni, pochybuje totiž nejen o sobě, ale také o vlastním talentu.
Druhá půlka ztrácí dech
Julie, demoverze je v tomto směru knížka v mnohém vyzrálejší a důmyslnější než ty předchozí, ale přesto ve druhé polovině poněkud ztrácí dech. Setkává a propojuje se tu moc postav, počáteční napětí ústí do předvídatelného finále. Nebylo by lepší, kdyby se idol a fanoušek nikdy neviděli a zůstalo jen u představivosti? Kdyby Hornby šetřil s e-mailovou komunikací a více vyprávěl? Vždyť k požitku z jeho příběhů stačí naprosto běžné situace – absurdní hádky o prkotiny, uražené odchody, ironické komentáře, prostě vztahy, nejistoty, hledání, každodenní tragikomedie. I proto asi patří Hornby mezi nejčtenější současné autory, i proto po jeho příbězích tak pasou filmaři.
Možná, že se pro hodnocení jeho novinky dobře hodí ústřední příměr z knihy, popisující rozdíl mezi syrovou demoverzí a vyšperkovaným výsledkem. Jen to tentokrát platí úplně naopak – víc tu přebývá než chybí.
Nick Hornby - Julie, demoverze
BB/art, Praha 2010, 248 stran, 249 korun
Hodnocneí MF DNES: 70 %
