Horem pádem neříká, že Češi jsou rasisti

Na jaře byl film Horem pádem dokončen, až nyní vstupuje do kin: přes první testy v krajských multiplexech přijde příští čtvrtek do celé sítě. "Bál jsem se, že mě tříměsíční čekání na premiéru bude štvát, ale docela si to užívám," tvrdí režisér Jan Hřebejk.

Užíváte? Nejste spíše nervózní?
Film je dávno hotový, a přesto pořád nový, udržuje mě v očekávání. To je nejhezčí období, s dílem Musíme si pomáhat jsme je zažívali mezi nominací a udílením Oscarů. Věděli jsme, že výhra je nepravděpodobná, ale pořád jsme měli naději.

Jakou naději má Horem pádem?
Já mám ten film prostě rád, naladil nás víc autorským směrem, nepřestal mě bavit ani teď a zatím mi to nic nepokazilo.

Proč jste se s Petrem Jarchovským vrátili k autorskému filmu? Abyste si zase připadali jako kluci?
Spíše jako manželé považovaní za solidní, vyrovnaný, rozumný, harmonický pár, který se stará už jenom o děti - a zařádí si v posteli.

Bude podobný i váš příští film?
Plánovaná Kráska v nesnázích se podobá Horem pádem v tom, že jde opět o současnost a naši vlastní látku. Točit chceme příští jaro nebo léto, premiéra by mohla být v roce 2006. A znovu půjde o tragikomedii vycházející z postav - jako v Horem pádem. Tam měl totiž Jarchovský na začátku postavy, které hrají Jiří Macháček a Nataša Burgerová, ale chyběly mu situace, až viděl reportáž o pašování běženců a přišel s nápadem ztraceného dítěte. Já jsem zase slyšel historku o úžasném emigrantském osudu, z té se stala druhá linie kolem postavy Petra Formana.

I v Horem pádem držíte tradici dlouhé scény kolem rodinného stolu. Neměl jste už pokušení ji krátit?
Ono to roste. První vlaštovkou byl výjev u jídla v Šakalích létech, pak přišly Pelíšky s noky, v Musíme si pomáhat se sedělo kolem uzeného, v Pupendu je scéna u rádia Hlas Ameriky. Je dlouhá? Já ji považuji za cennou, a přitom zábavnou. V Horem pádem mi taky říkali: je to strašně dlouhé, ale dobré. A protože je to uprostřed filmu, diváci se buďto už chytili, nebo je hrdinové nezajímají a pak by té scéně nepomohlo, ani kdyby byla sebekratší.

Kdo z vás hlídal, aby se z Horem pádem nestal plakát o rasismu?
Pojistkou je pohled z více stran. Rasismus může být vulgární, skrytý, překvapivý, a o to pravdivější. Kdybych natočil Bořka Šípka, jak mluví se svým pomocníkem ve sklárně, zdálo by se, že je nejhorší rasista - ve skutečnosti ho miluje, změnil a zlepšil mu život. Naopak někteří okázalí antirasisté by nedovedli žít v domě s Romy. Ale Horem pádem neříká, že Češi jsou rasisti, ukazuje určitou uzavřenost i naopak překotné otvírání se jiným názorům. Rádi bychom docílili podobného účinku jako v Musíme si pomáhat: získat diváky pro postavy a pak je přimět, aby o nich dvakrát změnili názor. To dělá z filmu zážitek: už myslíš, že hrdiny znáš, a něco se stane.

Znáte noční můru, že jednou natočíte špatný film? Dovedl byste ho radši obětovat a zavřít do trezoru?
Jednou řetěz spadne, to se stane. Ale člověk má sebezáchovné mechanismy, chytá se i jediného diváka, který ho chválí. Navíc u filmu se kvalita pozná třeba až za deset let. A my, ač kamarádi, se snažíme být k sobě přísní. Producent Ondřej Trojan je hodně kritický, po pracovních projekcích chodí dokola, mne si nos a zdůrazňuje chyby. Jarchovský je zase pracovitý, ví, že je lepší přepisovat než si pozdě rvát vlasy.

Přesto: znáte takové pochyby?
Jasně že se toho bojím. Ale to už k mé práci patří stejně jako smetana - sláva, rozhovory, ceny. Předpokládám, že lékař o smyslu svého povolání nepochybuje, ale u jiných profesí je to jejich daň. Když pokazíte něco v současnosti, smíříte se s tím. Zlé je, když nevidíte východisko do budoucna. Toho se bojí každý - že se mine s dobou. Nejšťastnější jsou filmaři s dávkou nezodpovědnosti, která jim umožňuje točit pořád dál.

,