Zemřela Dana Vávrová, Leontýnka z filmu Ať žijí duchové
Jak jste se vlastně poznali?
Znali jsme se od začátku střední školy. V roce 1981, kdy Dana nastoupila na pražskou hudebně dramatickou konzervatoř, jsme se několikrát potkali na chodbě a prohodili spolu pár slov. Nešlo ji přehlídnout, byla okouzlující. Já byl o rok výš na stejném oddělení. V té době jsem zuřivě prožíval punk a new wave, oblečen do pruhovaných kalhot, roztrhaného trička, kožené bundy po dědovi posázené plackami Abraxas, v pionýrkách natřených na červeno.
Ani ona vás nemohla přehlédnout.
Asi ne. Moc důvěryhodně jsem zřejmě nepůsobil, nicméně dali jsme se do řeči a zjistili jsme, že oba trávíme hodně času na Šumavě. Já v Sušici, odkud pocházím, a Dana na báječné chatě ve Velharticích, hned nad Werichovým stavením. Slovo dalo slovo a domluvili jsme si schůzku na prázdninové tancovačce v Hrádku u Sušice. Ihned jsem o tom informoval své nejbližší spolubojovníky a naše zlá sušická parta se začala připravovat na setkání s Leontýnkou. Byli jsme z toho pořádně "vyplesklí" a nevěděli, jestli to vůbec vyjde.
A vyšlo.
Dana se toho večera skutečně zjevila v sále i se svou tehdejší nejlepší kamarádkou Martinou Pavlíčkovou, která mi okolnosti prvního setkání naší budoucí úžasné party později objasnila velmi suše. Dana jí totiž tenkrát řekla: Hele, máme sraz s nějakejma buranama ze Sušice, tak pudem, ne? Lepší než dřepět na chatě. No a ten večer začala tak silná emocionálně pubertální vichřice, že jsme se do sebe všichni okamžitě zamilovali. Od té chvíle jsme byli skoro dva roky pořád spolu. A já byl už od prvního ploužáku v hrádeckém sále totálně ztracen.
Čtěte v sobotní MF DNES
Vzpomínkový rozhovor s Romanem Holým a příběh talentované herečky a režisérky Dany Vávrové, která podlehla rakovině, najdete v sobotní příloze MF DNES Víkend.
