Jenže co začíná tak slibně, totiž jako komedie s bizarními prvky kulturních odlišností, rozplizne se postupně ve smířlivou sluníčkářskou romanci, která Hanksovi podráží nohy. Ne docela, na to je příliš dobrý herec, ale člověka netěší sledovat, jak tvůrci zrazují a zabíjejí jeho zábavnou variaci na Trosečníka v moři písku.
Hrdina, jenž právě krachuje v soukromém i profesním životě, zkusí ještě jednu obchodní šanci. Do Saúdské Arábie veze tamnímu králi moderní informační technologii – mimochodem obrazově velmi vděčné holografické zařízení pro videokonference – a narazí na odlišný muslimský svět. Žasne počínaje groteskní hromadnou modlitbou v letadle a konče každičkým detailem v rachotině místního řidiče, od výběru muziky po hovory o bombách a veřejných popravách až po sdělení „My nemáme odbory, my máme Filipínce“.
Obří kamufláž rozestavěného města duchů, kde se jenom zametá písek, ve stanu pro prezentaci nejde klimatizace ani internet, přiděleného asistenta jim upírají a krále neviděli už přes rok, si žádá lok něčeho ostřejšího – jenže ani to se tady nesmí. Přesto Hanks urputně předstírá optimismus před svým týmem i šéfy v Bostonu, zatímco sám se propadá do marnosti násobené prvky úzkostných stavů – a hypochondra dělá taky skvěle.
Ale jak film příjemně plyne v čekání na arabské Godoty, zpestřeném tu orgiemi na dánské ambasádě, tu výletem do hor s honem na vlky, do komedie se vplíží nota vzájemného respektu, poznání a sblížení, která dostává dvě podoby.
Jednak v turistické pohlednici včetně Mekky či potápění, jednak v hrdinově milostném vztahu s místní lékařkou. A byť i do něj tvůrci snaživě vkládají úsměvný nadhled dvou zralých osobností, finále zavání sloganem „Střední východ vyléčí krizi středního věku“. Hologram pro krále je zkrátka kultivovaně natočený, vkusný, milý – a čím dál víc limonádový, jako by se sám lekl každého vtipu, který si ústy svého hrdiny dovolil.
