Panství, první film za výlučně české peníze natočený v angličtině, v němž Dejdar hraje s hollywoodskými hvězdami typu Petera O'Toolea (Lawrence z Arábie, Jak ukrást Venuši) či Grety Scacchiové (Pakulovo Podezření, Altmanův Hráč), se chystá na tuzemskou únorovou premiéru. Pro "zbytek světa" je prodej práv zajištěn firmou z Londýna, klíčové rozhodnutí distributora pro americko-kanadský trh by měl Dejdar dostat k Ježíšku, kdy čeká i narození syna.
Tuto kriminální komedii z britského šlechtického sídla počátku století objevil mezi třiceti scénáři, které do Dejdarovy společnosti MDM přivezla "jedna dívenka" pracující dlouhý čas v Hollywoodu. Zdál se jim nejlepší - a také nejlevnější; třeba starobylý dům, jaký by se musel v hollywoodském ateliéru stavět, se v Česku snadno najde. Sešli se s autorem námětu a režisérem Kennethem A. Berrisem, prý jedním z mála, kdo projektu za všech okolností plně věřil, a zahájili přípravy.
"Začínat v Hollywoodu je strašně složité. Nikdo vás nezná, nic o vás nevědí, považují vás za diletanta, všude musíte platit předem, aniž máte sebemenší naději, že vůbec kdy spustíte kameru, a ještě abyste počítali s tím, že se vás budou snažit oškubat," líčí Dejdar první kroky. "Všechno má jít přes profesionální instituce, takže najmete právníky, agenty, castingovou firmu pro herecké obsazení - a jen tyhle přípravné položky, což je v podstatě nevratná investice, vás přijdou na milion korun." Ještě tvrdší je prý nekonečný pocit nejistoty: i když se natáčení rozeběhne, když se film stříhá, míchá a dokončuje, vůbec nic to nemusí znamenat. "Rozhoduje teprve výsledek," vysvětluje Dejdar, "veškeré důležité schůzky se odkládaly na dobu po londýnské projekci. Až od října, kdy partneři hotový film viděli a líbil se jim, věci se zjednodušily, začaly se konečně hýbat - a já pochopil: nevěřili nám, že to vůbec dáme dohromady."
Však také ve chvíli, kdy Dejdar musel kvůli finančním potížím natáčení na dva měsíce přerušit, věřil v dokončení málokdo. "Ale my jsme to dotáhnout prostě museli, už z principu! Co se drbů týče, Hollywood je malý jako Praha, všecko se tu roznese, každý ví třeba o aféře s Cruisovým natáčením v Praze - a kdybychom selhali, už slyším ty řeči: no prosím, vždyť jsme to věděli, kdepak točit v Česku film, to se přece nedá..."
Ani na krajanskou pomoc se v Hollywoodu spoléhat nedá, žádná česká lobby neexistuje, pouze jednotlivci, kteří si postavení tvrdě vydobyli. "O Formanovi mluvit netřeba, výborně se drží hlavně v reklamě Petr Nýdrle, slyšeli jsme, že teď se nějaký mladý herec chytil v jednom seriálu, ale to jsou spíš výjimky. Pokud nám něco trošku pomohlo, pak to byla jména našeho kameramana i střihače: oba předtím pracovali na Koljovi, a o Koljovi se v branži ví," uznává Dejdar.
Napodruhé, odhaduje, by anglosaská cesta k českému filmu mohla být o fous jednodušší; ale všechny jeho příští plány teď závisí na tom, jak dopadne Panství.
Proč vlastně netočit podomácku, pod záštitou České televize nebo evropských fondů - proč pokoušet Hollywood? "Protože si člověk řekne: buď - anebo. Zkusím to, a když do toho zahučím, taky se nezblázním."
Tuto kriminální komedii z britského šlechtického sídla počátku století objevil mezi třiceti scénáři, které do Dejdarovy společnosti MDM přivezla "jedna dívenka" pracující dlouhý čas v Hollywoodu. Zdál se jim nejlepší - a také nejlevnější; třeba starobylý dům, jaký by se musel v hollywoodském ateliéru stavět, se v Česku snadno najde. Sešli se s autorem námětu a režisérem Kennethem A. Berrisem, prý jedním z mála, kdo projektu za všech okolností plně věřil, a zahájili přípravy.
"Začínat v Hollywoodu je strašně složité. Nikdo vás nezná, nic o vás nevědí, považují vás za diletanta, všude musíte platit předem, aniž máte sebemenší naději, že vůbec kdy spustíte kameru, a ještě abyste počítali s tím, že se vás budou snažit oškubat," líčí Dejdar první kroky. "Všechno má jít přes profesionální instituce, takže najmete právníky, agenty, castingovou firmu pro herecké obsazení - a jen tyhle přípravné položky, což je v podstatě nevratná investice, vás přijdou na milion korun." Ještě tvrdší je prý nekonečný pocit nejistoty: i když se natáčení rozeběhne, když se film stříhá, míchá a dokončuje, vůbec nic to nemusí znamenat. "Rozhoduje teprve výsledek," vysvětluje Dejdar, "veškeré důležité schůzky se odkládaly na dobu po londýnské projekci. Až od října, kdy partneři hotový film viděli a líbil se jim, věci se zjednodušily, začaly se konečně hýbat - a já pochopil: nevěřili nám, že to vůbec dáme dohromady."
Však také ve chvíli, kdy Dejdar musel kvůli finančním potížím natáčení na dva měsíce přerušit, věřil v dokončení málokdo. "Ale my jsme to dotáhnout prostě museli, už z principu! Co se drbů týče, Hollywood je malý jako Praha, všecko se tu roznese, každý ví třeba o aféře s Cruisovým natáčením v Praze - a kdybychom selhali, už slyším ty řeči: no prosím, vždyť jsme to věděli, kdepak točit v Česku film, to se přece nedá..."
Ani na krajanskou pomoc se v Hollywoodu spoléhat nedá, žádná česká lobby neexistuje, pouze jednotlivci, kteří si postavení tvrdě vydobyli. "O Formanovi mluvit netřeba, výborně se drží hlavně v reklamě Petr Nýdrle, slyšeli jsme, že teď se nějaký mladý herec chytil v jednom seriálu, ale to jsou spíš výjimky. Pokud nám něco trošku pomohlo, pak to byla jména našeho kameramana i střihače: oba předtím pracovali na Koljovi, a o Koljovi se v branži ví," uznává Dejdar.
Napodruhé, odhaduje, by anglosaská cesta k českému filmu mohla být o fous jednodušší; ale všechny jeho příští plány teď závisí na tom, jak dopadne Panství.
Proč vlastně netočit podomácku, pod záštitou České televize nebo evropských fondů - proč pokoušet Hollywood? "Protože si člověk řekne: buď - anebo. Zkusím to, a když do toho zahučím, taky se nezblázním."
