Ze záběrů „sedmdesátky“ úplně prýští. Nicméně i dnes Holdtovy fotografie působí humanisticky naléhavě a esteticky nevyčpěle. Přestože, nebo právě proto o estetiku v nich vůbec nejde. Alespoň na první pohled určitě ne.
Nomád Holdt nacestoval po Spojených státech nějakých sto tisíc mil. Žil, jak a kde se dalo. Vztahy pro něho stály na prvním místě; fotografování až na druhém. Za půl desetiletí si z Ameriky přivezl patnáct tisíc snímků. To není moc: vyfotil, spočítáme-li průměr, asi jeden a půl kinofilmu týdně (kolem pětapadesáti cvaknutí).
S kompozicí a ostrostí se netrápil, blesk používal s brutální přímočarostí - potřebovalli, scénu si zábleskem přisvítil bez ohledu na „přepaly“ a stíny. Barevné podání neřešil. Techničtí fajnšmekři si nad jeho snímky nejspíš odplivnou.
Pravda, jak v Galerii Langhans, tak v letos vydané publikaci, která se tam k výstavě prodává (a kde je prací přetištěno o něco víc než jich visí v langhansovských sálech), jsou Holdtovy snímky prezentovány s technickou vyhlazeností odpovídající nynějším technologickým možnostem. Avšak syrová podstata záběrů tím není zrušena.
Před 30 lety Holdt zveřejnil své American Pictures s textovým doprovodem, jehož rozsah značně přesahoval běžné popisky. Pokud se vypravíte na autorovy internetové stránky www.american-pictures. com, naleznete tam totéž: fotografie jsou součástí příběhu, v němž jde o něco jiného než o „vymazlenou“ výtvarnost a významy a odkazy rozehrávané i ve druhém, třetím či kolikátém plánu.
Ale u Langhanse a v letošní knize texty dostávají méně prostoru: popisky z valné části mají charakter několikařádkové story, někdy informují jen několika slovy. Znamená to, že Holdtovy snímky jsou „galerizovány“, že kurátoři akcentují záběry jako takové, jejich vizualitu. Jde o pochopitelný přístup, neboť umělecká scéna se za uplynulých třicet let zajímavě proměnila.
Ve velké zkratce řečeno: jestliže do sedmé dekády byl za vrchol autenticity ve fotografii považován černobíle snímaný humanistický dokumentarismus, tehdy jej začala střídat svědectví osobnější a fotograficky „amatérštější“. Například - abychom připomněli tvůrkyni, která před časem v Praze vystavovala - Američanka Nan Goldin se pohybovala v komunitách gayů a transvestitů.
Teď už nešlo o kolekce obrazově brilantních „rozhodujících“ okamžiků, nýbrž o soubory zaznamenávající bez příkras a formálních pravidel intimní chvíle „vypravěče“ s kamerou a osudy lidí, s nimiž se přátelí či které potkal. O soubory, u nichž těžko usuzovat z jednotlivých záběrů; smysl a étos se tu pro diváka vyjeví až u celku.
Digitalizace posledních přibližně deseti let pak fotografii obrovsky demokratizovala. Technicky „udržitelné“ snímky dnes vyprodukuje i člověk, jehož schopnost ovládat fotoaparát je minimální. Fotografickým sdělením se tím otevřely další možnosti a prostory. Autorské výpovědi se nadále subjektivizují, kritéria pro uměleckou fotografii rovněž.
Technická brilance je dnes možnost, nikoliv nutnost, neboť fotografickémédium přešlo ze stadia alchymie pro vyvolené do kategorie běžných činností prakticky všech. A s těmito tendencemi se potkává plně „analogové“ svědectví Jacoba Holdta o tvrdosti Ameriky. Proto působí tak nevykopávkově.
JACOB HOLDT - USA 1970-1975
Langhans Galerie Praha, Vodičkova 37. Kurátoři Jérôme Sother, Paul Cottin. Výstava trvá do 20. ledna, otevřeno denně mimo pondělí 13-19 hod. Vstupné základní 60, snížené 30, hromadné 20 korun. Katalog-kniha: Text Christoph Ribbat, 192 stran, vydalo nakladatelství Steidl, Göttingen 2007, cena v Langhans Galerii Praha 800 korun.
