Režisér Ondřej Havelka vyšel z docela originálního výtvarného gesta. Velká dřevěná stěna s přihrádkami na různé bizarní předměty však působí spíše pasivně než inspirativně. Kolem ní se odehrává vkusná inscenace s několika vtipnými i ironickými nápady, ale s ohledem na fantasknost celé opery je výsledek spíš krotký. A také dlouhý, což souvisí i s tím, že se hraje méně známá verze tohoto nedokončeného díla, sice legitimní, ale dramaticky přece jen ne tak účinná.
Ze obsazení dvou premiér by se dalo složit jedno sedmdesátiprocentní. Belgický tenorista Marc Laho zvládl Hoffmanna jasným, otevřeným hlasem (ovšem Valentin Prolat produkoval neznělý zvuk jakoby tlačený do země), polský basbarytonista Tomasz Konieczny v démonické čtyřroli spojil dramatický účinek zpěvu i herectví (zatímco Američan Donnie Ray Albert působil hlasově opotřebovaně).
Maďarská mezzosopranistka Atala Schöck zpívala Nicklausse měkce na dechu (vedle ní zněla Kateřina Jalovcová násilně a pronikavě), americká sopranistka Katie Beth van Kooten jako Antonia dokázala rozvinout zvukový a emocionální potenciál svého hlasu (na rozdíl od chladně zpívající Pavly Vykopalové), slovenská sopranistka Jana Bernáthová dala Olympii průraznější koloraturu než Martina Masaryková.
Uznání zaslouží snaha dirigenta Michela Swierczewského o čistou hru orchestru.
Hodnocení MF DNES: 70 %
