Když roku 1993 vyšel román Až nadejde čas, byl jeho autor Peter Hoeg (1957) na vrcholu slávy. O Představách o dvacátém století (1988) jistý kritik napsal, že za svou dlouholetou kariéru nepamatuje tak suverénní debut. Vřele přijata byla i povídková sbírka Příběhy jedné noci (1990) a sci-fidetektivkou Cit slečny Smilly pro sníh (1992) Hoeg proslul po celém světě.
Rok 1993 znamenal zlom. Román Až nadejde čas plnil několik měsíců všechny sekce novin. Psaly se čtenářské dopisy i komentáře a v hostující roli recenzenta vystoupil dokonce ministr školství. Po prvotních nadšených recenzích napsal vlivný kritik deníku Information Erik Skyum Nielsen kritiku zdrcující. Poté už se Hoeg nikdy nedočkal nadšeného ohlasu a poslední dva romány recenzenti strhali.
Kdo přežije ve škole?
Román nese v dánštině název Ti možná schopní a přídavné jméno odkazuje k Darwinovu termínu „survival of the fittest“, tezi, že přežijí jen ti nejschopnější. V knize se opravdu odehrává boj o přežití a zejména tento fakt rozrušil veřejnost.
Darwinův mechanismus totiž vládne v dánské škole, která patří k nejméně autoritářským na světě. Od počátku 70. let si zde například žáci a učitelé tykají. Napínavá zápletka románu vrcholí v roce 1971 v jedné kodaňské soukromé škole stavějící na duchovním odkazu kněze N. F. S. Grundtviga (1783–1872). Jde o školu zčásti internátní, především však elitní. Kromě dětí diplomatů se sem ale v rámci nové pedagogiky mají pokusně začlenit i děti „narušené“.
Proto se v „Biehlově soukromé škole“ ocitají tři sirotci a právě jejich příběh jeden z nich s odstupem více než dvaceti let líčí. Před příchodem do internátu už byl vypravěč Petr trestán pro potulku a dokonce i přepadení. To mu bylo deset. Po absolvování inteligenčního testu se dostává do Biehlovy školy, kde mu do života osudově vstoupí dívka Kateřina a chlapec August.
Ten spáchal něco nevýslovného a právě jeho příchod přivede Petra a Kateřinu na stopu, že za školským systémem se skrývá dalekosáhlý plán, který zřejmě má něco společného s časem. Trojice se pokouší hádance přijít na kloub a při tom je nucena porušovat školní pravidla. Tady je kniha strhující, protože každý ví, jaké to je, porušit školní nařízení. A tyto děti navíc vědí, že dopadení rovná se vyloučení, konec. Někteří v závěrečné dramatické konfrontaci prokážou „schopnost“ přežít, někteří podlehnou.
Většina institucí, jejichž názvy v knize stojí, existovala. I tady zavdal román podnět ke kontroverzi. Vypravěč i ostatní děti jsou v těchto rozpoznatelných ústavech fyzicky trestáni, a to systematicky – navzdory oběžníku ministerstva školství z roku 1967 zakazujícímu tělesné tresty ve školách. Však také recenzent deníku Ekstra Bladet konstatoval, že tento „mistrovský román“ musí mít soudní dohru. A ministr školství mu důrazně přizvukoval.
Knihu četli všichni zprvu jako autobiografii. Hoeg k tomu také vyzýval – už před vydáním prohlašoval, že jde o jeho nejvíce autobiografické dílo. Vypravěč se jmenuje Petr, narodil se v roce 1957 a v závěru románu se dočítáme, že jej nakonec adoptovali Karen a Erik Hoegovi – stejně se jmenují autorovi rodiče. Nikoli však adoptivní, nýbrž biologičtí. Hoeg není sirotek, nikdy nebyl v dětském domově. A žádná soudní dohra se nekonala.
Oškrábat tmu do čista
Vypravěč knihy samozřejmě není totožný s autorem, ovšem nepřeslechnutelně mu mluví z duše. Jen jeho jazyk je mnohem obyčejnější, než jsme zvyklí u spisovatele Petera Hoega. Vypravěč totiž do deseti let skoro nemluvil a na Biehlově škole „převzal jejich jazyk, učitelů a školy, sám neměl žádný“.
Přesto bojuje s tímtéž, proti čemu brojí autor ve všech svých knihách. „Vystoupali jsme pět poschodí nahoru vstříc světlu a rozdělili se do třinácti řad, otočení k bohu otvírajícímu brány rána.“ Plán Biehlovy školy je vpravdě osvícenský. „Vůbec nechtěli o tmě slyšet, vše ve vesmíru mělo být světlo. Nožem světla chtěli oškrábat tmu do čista.“
Román rozhodně neagituje proti integraci problémových dětí, nýbrž proti úsilí, aby stejně osvíceni byli všichni. Aby se všichni naučili správné letopočty a kreslili stejně pečlivé obrázky. Ale kontroverzní je Hoeg i proto, že v této souvislosti podniká výpad proti pastoru Grundtvigovi. Ten patří k modlám dánské kultury a pedagogiky, protože celý život zaníceně bojoval proti „černé škole“, tedy latině a memorování.
Osvícenskou metaforiku sice u Grundtviga najdeme, ale není pochyb, že tento muž školu zásadně demokratizoval. Ke všemu Hoeg knihu napsal v době, kdy dánský učitel musel řádně namáhat hlasivky, aby své „svobodné“ žáky vůbec překřičel. Jenže systém, popisovaný na příkladu jedné školy, nezmizel v 70. letech. V jeho područí jsme všichni, Hoeg jej pro nás pouze obnažil a vtělil do školního zvonku.
Možná síla, možná sentiment
Petr přežil a nyní, dvacet let poté, vypráví o těch, kteří dost zdatní nebyli. Své zápisky občas předčítá maličké dceři, byť jim holčička nemůže rozumět. Jde tedy i o román zpovědní a vypravěč se doznává k pochybnostem nad svou otcovskou rolí. Jeho nalomenost bychom mohli vysvětlit nedostatkem lásky v dětství, ale to by bylo zjednodušení.
Otcovský strach ze zodpovědnosti za dítě je přece obecnější. Petr navíc cítí, že právě dítě mu propůjčuje identitu. Na to už z mužských úst vůbec nebýváme zvyklí. Právě tyto dospělé pasáže recenzent Skyum Nielsen označil za nesnesitelně sentimentální, jenže právě tady je román silný a přesvědčivý. Jestlipak se ona životopisnost neskrývá hlavně zde?
Překlad Roberta Novotného se čte dobře a je spolehlivý. Spojení, že člověk je „schopný k přežití“, se asi vloudilo omylem. A z neznámého důvodu se překladatel i redakce rozhodli zachovat ve všech adjektivech odvozených od místních názvů typu Ravnsborg písmeno g: ravnsborgský. Čeština ale v tomto případě souhlásky nehromadí, viz vimperský zámek či bamberská aféra.
PETER HOEG - Až nadejde čas
Přeložil Robert Novotný. Argo, 264 stran, doporučená cena 259 korun.
Hodnocení MF DNES: 80%
