Film, jenž ve čtvrtek vstupuje do našich kin, nese všechny výsostné znaky firmy Pixar. Zdaleka nemluví jen k dětem, výtvarně i muzikantsky si hraje s žánry od grotesky přes western po hamletovské drama s duchem otce, nešišlá, nepoučuje, nevydírá. Ale hlavně si Hodný dinosaurus často vystačí beze slov – a právě tam je citově nejsilnější. Dokonce natolik, že když se při teskné scéně rozplakal v kině předškolák, rázem smrkali i dospělí.
Jednoduchý děj vychází z předpokladu, že asteroid Zemi minul a dinosauři přežili. Ti býložraví obdělávají pole a vychovávají tři potomky, z nichž nejmladší je taky nejbojácnější.
Právě on se však ztratí a musí projít tvrdou poutí, která nic nezměkčuje: osobní ztráty, přírodní živly ani zákony potravinového řetězce. Ale zároveň titulní hrdina pozná krásu – nad poetickým rojem světlušek se zatají dech, smích – včetně opilecké kocoviny – i přátelství s lidským mládětem.
Motiv dítěte trochu opisuje Dobu ledovou, ovšem v opačném rozložení sil, kde capart projevuje převahu masožravce. Navíc Hodný dinosaurus z varianty, v níž zvíře mluví a člověk mu nerozumí, získává nádherné okamžiky němé domluvy pomocí klacíku, kreseb v písku a projevů smutku, ale také společného okouzlení klukovskými rošťárnami, k nimž patří třeba potměšilé vyfukování hlodavců z jejich nor.
Ztracenci v divočině, malí robinsoni pravěku, by klidně utáhli celý film sami ve dvojici. Kdykoli na cestě potkají nové postavičky, naštěstí vesměs epizodní, schyluje se k žvanivosti animované tvorby pro nejmenší diváky. S některými však přichází odkaz, jaký by bylo škoda obětovat, třeba kovbojská romantika prérie s harmonikou u táboráku.
Mezi výbuchy smíchu si člověk teprve zpětně uvědomí, že vlastně neviděl čistou laskavou komedii. Osudová linka otců a synů má blízko ke Lvímu králi a bravura akčních scén pracuje s bezmála hororovou tísní, ať se topí v kalných vodách vodopádů po divoké bouři, nebo v mlze oblaků, kterou prorážejí kroužící siluety dravců po vzoru více tušených než viděných žraločích ploutví v Čelistech. Prostě Hodný dinosaurus umí být nečekaně napínavý. Není sice tak originální jako V hlavě, ale současné dětské mánii pro dinosaury jde vstříc bez podbízení. A k posedlosti dětí digitálními monstry se zas vyjadřuje předfilm Super team. Třeba i jeho autor Sanjay Patel se jednou dočká celovečerní šance.
