Kříšení diblíků zombíků jásajících, jako by se celé roky neviděli, si absolutně nehlídá čas. Nekonečně trvá, než všichni hráči i jejich poradci nastoupí, dvojice vytvoří, s moderátorem poklábosí, s kamarády v publiku rukou potřesou - a čtvrthodinka je v tahu. Připomínají sraz abiturientů po letech, kteří s sebou přivedli pro vlastní pýchu a ozdobu pár vnuček.
Z pořadu Kufr |
Sličné slečny však zase zdržují svými kramflíčky, na nichž z pódia a zpět klopýtají jako v první lekci na chůdách. A když se konečně skoro začne něco dít, nastoupí písnička.
Princip soutěže se popírá, pravidla nedodržují, gong vymezující limit odpovědi dávno dozněl, a hráči dál vesele švitoří o ničem s kolegy v rolích obecenstva, kteří se k dávným hitům pohupují do rytmu s blaženě přitroublým úsměvem typu - Ach, to byly časy, to jsme se tenkrát nasmáli, inu mládí!
Při zmrtvýchvstání jsme se usmáli jednou - když Bolek Polívka při hádání slov předváděl němohrou závodního chrta. To není zrovna závrať na sobotní večer v hlavním vysílacím pásmu.
Skupina Yo Yo Band v pořadu Kufr
Ale hlavně z celého cyklu pod značkou 60 čiší smutek. Když už televize za šedesát let své existence nic lepšího než Kufr nevymyslela, ať ho alespoň neoživuje, byť jen jednorázově. Ono by taky mohlo někoho napadnout, že by se dal z hrobu vytáhnout na dalších pár let.
