Kromě toho hlavního, o čem ještě bude řeč, je i další důvod, proč je problematické tenhle večer v pravém slova smyslu recenzovat: od začátku byl tak prachbídný zvuk, že dal pamětníkovi vzpomenout na uširvoucí zážitky ze začátku 90. let, kdy se na tomhle místě vlastně poprvé někdo pokoušel dělat větší a hlasité rockové akce.
Objektivně je ale třeba říci, že poloprázdné hlediště určitě zvukaři nepomohlo. Nicméně zhruba po hodině se podařilo chuchvalec bolestivého hluku jakž takž učesat a jen v opravdu exponovaných okamžicích bylo opět rozložení hudebních sil zcela proti smyslu téhle muziky. Že totiž hybnou rytmiku, která by měla převládat, zcela zastiňovaly vokály.
Ale dost řečí o zvuku. I ten je vlastně u "dvojkapely" Parliament/Funkadelic druhotný. Tím nejpodstatnějším je být přítomen "obřadu", být dokonce jeho součástí. A to si ten vroucí kotel pod pódiem, který měli protagonisté od první minuty na své straně, skutečně užíval. Jak řečeno, Lucerna sice byla poloprázdná, ale drtivá většina návštěvníků nebyla rozptýlena po prostoru, nýbrž se tísnila co nejblíž pódia – to je zřídkakdy vídané unikum.
George Clinton mezi zhruba dvacítkou věčně se střídajících muzikantů, zpěváků a tanečníků obou pohlaví v bláznivých maškarách, připomínajících prázdninový karneval (jen namátkou: pirát, skřet, bača, rocker, hotelový portýr, pouliční šlapka ad.) popocházel v maskáčích, kterých si podle pořadatelů nakoupil cestou z letiště v pražském army shopu za asi tisíc dolarů, a v důstojnické čepici.
A skutečně měl všechno na povel. Každému, kdo někdy viděl ze záznamu pozdní koncerty Milese Davise, nemohl Clinton tohoto jazzového génia nepřipomenout. Oba procházeli mezi "svými lidmi", dávali pokyny k dynamice celého bandu i k jednotlivým sólům, která často sledovali z bezprostřední blízkosti muzikanta, jako by jim chtěli dodat kus vlastní aury.
Celá Clintonova show je postavena na několika základních pilířích. O vizuální složce už byla řeč. Druhou je nepochybně hybný funky rytmus, který je absolutním základem veškeré jeho hudby. Jedinou výjimkou v rámci koncertu byla slavná plouživá kytarová instrumentálka Maggot Brain (původně ze stejnojmenného třetího alba Funkadelic z roku 1971), která byla v rámci koncertu jakýmsi předělem a oddechem pro diváky i většinu ansámblu.
Třetí podstatnou složkou, související ovšem s oběma předešlými, je sexuální podtext, jak je to ostatně ve funku obvyklé. O vlnících se pohledných vokalistkách šly zpočátku mezi publikem řeči o skutečném důvodu jejich angažmá mezi jinak ryze mužským společenstvím na turné, svou pozici skutečně velmi slušných zpěvaček nicméně dámy v průběhu potvrdily sólovými party.
No a za čtvrté k hudbě George Clintona a jeho společenství patří podpůrné prostředky všeho druhu. Od jointů a piv, které rozhodně neodmítali muzikanti od diváků z předních řad, až po láhev whisky, kterou si jeden ze členů kapely přinesl na pódium a ostentativně s ní mával před publikem. Tuhle hudbu prostě asi nejen nemá cenu vnímat, ale asi ani hrát s úplně čistou hlavou.
