Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hlučná samota dle Rudiše demytizuje Prahu

  9:17aktualizováno  9:17
Pětatřicetiletý Jaroslav Rudiš nazval svůj třetí román Potichu. Velmi podobně - totiž Potichu? - se jmenuje i deset let staré (a výborné!) album jeho oblíbené skupiny Priessnitz, s jejímž zpěvákem Jaromírem Švejdíkem, alias kreslířem Jaromírem 99, setrvale spolupracuje.

Jaroslav Rudiš | foto: Archiv Jaroslava Rudiše

Skupina Priessnitz se mihne i v Rudišově románové novince, hraje tu v pražském Paláci Akropolis, v němž spisovatel sám nejednou pódiově vystupoval a nedaleko něhož bydlí. Prostředí pražské čtvrti Žižkov, kde Akropolis sídlí, je také ústřední lokalitou románu Potichu.

Širším románovým územím je tu pak Praha jako taková, s důrazem na Letnou, dále potom Lisabon, potažmo Evropa. Tato kombinace regionálního a kontinentálního odpovídá tomu, co chce Rudiš vyslovit: jeho ambicí je podat románový obraz dnešní české metropole a několika lidí v ní, ale pozadím či nadstavbou pražských příběhů je jejich vsazení do kontextu vlastně nejen evropského, nýbrž přímo celé euroatlantické civilizace.

Hukot a ticho
Aby Jaroslav Rudiš tohle všechno obsáhl a přitom udržel svůj vlastně již zavedený styl - Potichu je po Nebi pod Berlínem a Grandhotelu jeho třetím románem - tedy energický styl s nekomplikovanými větami, s přímočarými pojmenováními, se svižným střídáním obrazů, rozvinul osudy několika v podstatě rovnocenných postav, bez určitelného ústředního hrdiny.

Zestárlý hudebník, vdovec Vladimír, zkrachovalý student, dočasný řidič tramvaje Petr, mladičká punkerka a muzikantka Vanda, americký právník žijící v Praze Wayne a jeho přítelkyně, státní úřednice Hana - ti všichni jsou Rudišem vedeni po trajektoriích, na nichž se potkávají a kříží, setkávají se trvaleji i dočasně, narážejí na sebe jako biliárové koule, vědomě i nevědomě.

V tomto vytváření uzavřeného románového prostoru, prokomponované scenerie, dosáhl Rudiš virtuozity „prvního stupně“, řekněme takové, kdy princip vzájemného potkávání figur záhy prohlédneme a potom již čekáme, jak je autor-hybatel nechá setkat příště, přičemž ani jednou neurazí nějakou trapnou posunčinou, při níž by narafičil kontakt figur proti veškeré logice a proti nejzákladnějšímu dobrému vkusu.

Jak pro základní kvintet postav, tak pro sestavu figur dalších, které kolem těch hlavních rotují jako planety (například rodiče Vandy a Petra, Hanina přítelkyně Milena či Wayneho kolegové v práci), platí, že se cítí být smýkány existenciálním chaosem, úzkostmi, nejistotou, neukotvením.

Všem se v jednom vymyká zestárlý vdovec Vladimír - tenhle bývalý člen symfonického orchestru trpí až patologickou přecitlivělostí a alergií na hluk velkoměsta a zejména pak na moderní hudbu. Lidem cestujícím s přehrávači a se sluchátky se mstí přestřiháváním kabelů, které jim hudbu lijí do uší, a ve zvukově izolovaném bytě si sestavil aparaturu na analýzu zvuků.

Tento trochu vyšinutý senzitiv je typově příbuzný s Vlastimilem Fleischmanem, který v loňském autorově Grandhotelu obsedantně pozoroval a zapisoval povětrnostní situace. Vladimíra spisovatel na jednu stranu podal s empatií pro stavy intelektuálního osamění, silného stýskání po zesnulé manželce a fyzického odcházení, na stranu druhou zahořklého muže žene do protestních akcí, které vyznívají poměrně křečovitě, zejména finální zásah Vladimíra do koncertu v Akropolis.

V české literatuře posledních let se však těžko najde druhá taková próza, která by tak akceptovatelně demytizovala „magickou“ Prahu jako Rudišovo Potichu. Stále globalizovanější, hlučná, špinavá, ulepená česká metropole už zdaleka není tou uměleckou „Paříží“ ve východním středu Evropy, jak si ji počátkem devadesátých let romantizovala celá jedna generace zejména Američanů. Ale není to ani ta Praha, kterou můžeme znát z próz Emila Hakla či Václava Kahudy, jejichž hrdinové ještě prošlapávali „jinou“, poetičtější, periferní, nekapitalizovanou Prahu. Rudišova pragmatická Praha vysává energii, amputuje inspiraci, zauzlovává myšlení, špatně se v ní dýchá doslova i obrazně.

Na stejné emoční vlně
V Rudišově psaní se nachází zajímavý paradox: ačkoliv autor své postavy tlačí do akčního jednání, do pohybu, figury nejvěrohodněji působí svým emočním rozpoložením, náladami, kdy toho tak moc nedělají, jen reflektují svoji životní konstelaci, přičemž Rudiš nevalí na papír hlubinný dušezpyt, nějakou beletrizovanou psychologii či esejistické analýzy stavu světa; prakticky vždy u něho běží o „poznámky“ na několik řádek či odstavečků.

Jakýsi „základní pocit“ tento spisovatel v podstatě pouze načrtává slovesně střídmými, téměř scenáristickými obrazy, jimž přesto neschází srozumitelnost a schopnost oslovit. Proč? Nejspíš proto, že navzdory veškeré fragmentárnosti, rozdrobenosti „západního“ světa, který se ve značné míře prezentuje a je vnímán mediálně, prostřednictvím obrazů, jsou některé základní pocity a stavy obyvatel tohoto prostoru pozoruhodně společné. A proto Rudiš rovněž působí tak „mezinárodně“, kontinentálně, a rozšiřuje se počet jeho překladů.

Možná, že za dvacet, třicet či čtyřicet let nebude budoucím generacím čtenářů zřejmé, o co v Rudišových knihách vlastně běží, proč tenhle autor byl dosti vyhledáván, čten a recenzován. Taková příští nechápání k dějinám umění patří. My však teď na Rudiše, konkrétně na jeho Potichu, vcelku slyšíme, přijde nám to jako literárně obstojná kniha, která sice pro českou prózu této dekády asi nebude znamenat tolik jako album Priessnitz Potichu? pro české rockové písničkářství minulého desetiletí, nicméně ten román nás bez autorského vydírání vede k úvahám, co to tady vlastně žijeme. A to se počítá.

JAROSLAV RUDIŠ - Potichu
Labyrint, Praha 2007, 200 stran, náklad neuveden, doporučená cena 229 korun.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Americký spisovatel Robert Fulghum navštívil Plzeň. (2. 10. 2017)
Babička měla aféru s Cimrmanem, jsem jeho vnuk, říká Robert Fulghum

Zdeňku Svěrákovi jsem navrhl, abychom spolu napsali knihu. Protože já vím, co dělal Jára Cimrman během svých cest po USA, říká Robert Fulghum.  celý článek

Diváci berlínské olympiády roku 1936 svorně zdraví v nacistickém pozdravu.
RECENZE: Jak se Hitlerova olympiáda stala lekcí manipulace a lži

Berlínská olympiáda je dodnes velmi atraktivní téma: fantastické výkony Jesseho Owense, Hitlerovy hákové kříže a především zfanatizované davy pochodující...  celý článek

Britský spisovatel Kazuo Ishiguro byl na Man Booker Prize znovu nominován v...
PORTRÉT: Míří nobelista k fantasy? Jak teď píše Ishiguro, poznají i Češi

Po americkém zpěvákovi Bobu Dylanovi letos získal Nobelovu cenu za literaturu spisovatel Kazuo Ishiguro. V Česku se bohužel britskému autorovi japonského...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.