Joe Lovano (1952) je tenorsaxofonista postcoltraneovské tradice. Na svém albu 52nd Street Themes (vydala firma Blue Note) se vrací do klasické doby čtyřicátých let, kdy v New Yorku na jediné ulici plné jazzových klubů hrály vedle sebe desítky hudebníků, kteří položili základy dnešnímu jazzu. Lovana doprovází nonet, který s pěti saxofony, trubkou, trombonem a tříčlennou rytmikou vytvoří dnešní představu doprovodného big bandu; ale na albu jsou i jiné výběry: od sólových Abstractions, v nichž Lovano bez doprovodu přivádí monkovské téma až k dnešním jazzovým výletům, přes kvarteta a další menší obsazení. Hlavním sólistou je Lovano sám, ale v jednotlivých číslech mu výborně sekundují třeba Conrad Herwig, trombonista, který si na dnešní scéně také získává své místo, barytonsaxofonista Gary Smulyan, či trumpetista Tim Hagans ; ojedinělý je pak trialog tří tenorů - George Garzona, Ralpha Lalamy a Lovana. Tradice je tu posunuta do dneška, v popředí stojí sólové linky. Lovana můžeme označit za jeden z tenorsaxofonových hlasů pro nové tisíciletí.
Ten druhý hlas představuje dnes třiašedesátiletý Charles Lloyd. Na pražském festivalu roku 1967 ukázal, jak zněl plnokrevný současný jazz oné doby, tehdy ještě s Keithem Jarrettem u klavíru. Byla to hudba výbušná, v níž to vřelo jazzrockovými prvky, přetvářenými do trochu mystické polohy květinových dítek. Také nejnovější Lloydovo CD The Water is Wide (vyšlo u firmy ECM) je dokumentem jazzu navýsost současného. Jeho nálada je přitom zcela jiná: pročištěná, projasněná, oproštěná až do vyspělého obzírání, ne-li vysloveně moudrosti. V duetech s pianem Brada Mehldaua (The Monk and the Mermaid) se improvizované linky obejdou bez průběžného beatu nebo i bez závazné akordické sazby a pravidelné formy: saxofon a piano si prostě vyprávějí, reagují na sebe. Piano může občas vystřídat kytara Johna Abercrombieho; doprovod zajišťují Larry Grenadier na kontrabas a Billy Higgins na bicí. Princip totálně improvizované souhry přináší zpět něco, čím Evropu v sedmdesátých letech tak šokoval Tandem Stivína s Daškem. Je to album přemýšlivé až zadumané, a vysloveně muzikantské: melodická linka mluví sama za sebe, vypovídá jen vlastní silou.¨
Rozvíjení melodických linek vévodí i dalšímu albu: Always Pack Your Uniform On Top (vydal je ECM na labelu Xtra Watt). Jeho protagonistou je dnes třiašedesátiletý baskytarista Steve Swallow, jehož jsme znali především jako věrného partnera Carly Bleyové. Tady se představuje s vlastním kvintetem, jehož členy jsou trumpetista Barry Ries, kytarista Mick Goodrick, bubeník Adam Nussbaum a tenorsaxofonista Chris Potter - toho bychom mohli označit za další, tentokrát podstatně mladší tenorsaxofonový hlas pro další století. Swallow své skladby vyvozuje vlastně jen ze své basové linky. Jde vlastně o jakýsi kontrapunktický jazz, v němž smysl spočívá v doplňování a odpovědích jednotlivých hlasů. Jsou tu ovšem i sóla, ale i v nich hraje bas roli, která určuje směr cesty. Pro běžného posluchače se skupina nikterak nevymyká z toho, co dnešní soubory nabízejí na klubovém pódiu: dokáže-li přitom být vlastní a jiná, svědčí to jen o jejích kvalitách.
