SNAHA ZAVALIT ČLOVĚKA POCITEM VINY
Zatímco výkladovou osou v knize Strach na Západě byla mentalita vnějšího ohrožení středověké a raně novověké společnosti, obrátil se historikův pohled v následné práci k "vnitřnímu strachu". Předmětem tázání se staly obavy z Boha a z věčného zatracení. Klíčovým pojmem, kolem nějž autor utřídil rozsáhlý výklad, je kategorie hříchu. Její teologické vymezení z křesťanství vytvářelo "náboženství úzkosti". Tato úzkost v průběhu staletí nabývala různé formy i intenzitu. Metodicky nesmírně náročná práce pohybující se na pomezí historie, filozofie, teologie a psychologie, sleduje (slovy autora) "šest set let úsilí, jež se snažilo člověka zavalit pocitem viny".
Ve skutečnosti ovšem studie překračuje období vytknuté v podtitulu - tedy 13. až 18. století. První dvě části práce jsou věnovány zrození systému sebeobviňování v úvahách církevních Otců a středověkých teologů. Jeho základem se stala doktrína contemptus mundi (opovržení světem) - záporné hodnocení podstaty člověka i všeho pozemského, ústící v pocity marnosti a všeobecný pesimismus, který zachvátil celou vzdělaneckou kulturu středověku a zůstal hlavním rysem západní mentality i v období renesance a baroka. Staletí trvající snaha prosadit ideál středověkého klášterního života jako celospolečenskou normu - snaha veskrze marná a neúspěšná - uvedla do myšlení západní civilizace silné vědomí viny, marnosti a nedokonalosti. Ve třetí části práce pak Delumeau mapuje způsoby prosazování této ideologie mezi lidovými vrstvami katolické i nekatolické Evropy v 17. a 18. století.
CENA SPRÁVNĚ POLOŽENÝCH OTÁZEK
Prostředkem, který autorovi umožnil nahlédnout do myšlení středověké a raně novověké společnosti, se stal kaleidoskop myšlenkových schémat souvisejících s otázkou viny, spásy a zatracení. Jmenujme jen namátkou: umírání, tance smrti, poslední soud, peklo, očistec, prvotní hřích, předurčení, sebevražda, násilí, bláznovství, osud, melancholie, zpověď, sexualita, zábava. Delumeau zde rozehrává stejně provokativní metodu jako ve své předchozí práci: namísto systematického formulování obecných závěrů uvádí čtenáře do labyrintu obsáhlých citátů ze širokého spektra dobových svědectví. Za zmínku stojí občasné rozšíření autorovy pramenné základny, jež je veskrze románská, o české reálie, které mu zprostředkovali historik Josef Macek a francouzská bohemistka Marie-Elisabeth Ducreuxová.
Výklad místy dosahuje téměř encyklopedické šíře a nečte se zrovna jedním dechem. Z hlediska tématu je to práce sevřenější a ukázněnější než Strach na Západě, ale ani ona nevybízí vždy ke slepému souhlasu. V dějepisectví často platí, že bývá cennější formulovat správnou otázku než odpověď. Leckdy bude čtenář zaražen odvážným hledáním souvislostí či příliš apodiktickými tvrzeními. Kniha Hřích a strach je prací spíše inspirativní než informativní a nezbývá než si přát, aby byla českým dějepisectvím skutečně přijata jako podnět k obohacení historikova dotazníku.
NEDOTAŽENÁ REDAKČNÍ PRÁCE
Hřích a strach je bezesporu náročným překladatelským i redakčním oříškem a Volvoxu Globator budiž vzdán dík, že opus magnum francouzského dějepisectví zpřístupnil českým čtenářům. Na překladu se podílelo pět překladatelů - to je přinejmenším neobvyklé. Tím spíše by ovšem bylo na místě svěřit text před vydáním alespoň jednomu odborníkovi k důkladné revizi. Potom by zde místo známých historiček Marie-Elisabeth Ducreuxové a Natalie Zemon Davisové jistě nefiguroval pan Ducreaux a pan Davis (viz strany 636 a 684). Jiným nešvarem jsou nedůsledné opravy pofrancouzštěných jmen: Francesco Guiccardini jako Guichardin, Roberto Bellarmino jako Bellarmin, Niklaus Manuel jako Nicolas, italská Siena jako Sienna apod.
Ale největší smutek se našince zmocní nad otřesným převodem českých textů, zejména krásné barokní poezie, do francouzštiny a zpět. Chystá-li Volvox Globator vydání jiného díla podobného významu, snad už nebude litovat námahy a vezme si k ruce některou antologii české barokní poezie, nebo alespoň Ottův slovník naučný.
23. ledna 1999
