Historik Fidler čtivě píše o generálech, které zrodila legionářská anabáze

- Ačkoliv jsou vojenské dějiny prvního odboje i první republiky tématem mimořádně přitažlivým, zatím byla zcela pominuta problematika první garnitury československé generality. Tomuto trendu se pokusil oponovat vojenský historik Jiří Fidler v knize Generálové legionáři. Na portrétech devatenácti legionářů, z nichž většina putovala ke generálským výložkám od nejnižších hodností ze zákopů první světové války, autor ilustruje nejen jejich životní osudy a osudy legií, ale i širší vojenskou problematiku, bezprostředně spjatou s budováním nového státu.

Součást každého portrétu představuje také stručný přehled nejdůležitějších životopisných dat.
V úvodních, informačně hutných pasážích je čtenář seznámen s vývojem generálských hodností v meziválečné československé armádě a se jmény legionářů, jimž byli uděleny nejvyšší stupně - armádní a divizní generál a generál šéf služby (např. zdravotnictví, justice). Mezi roky 1918-1938 dosáhlo nejvyšších generálských hodností v československé armádě 86 osob. Z nich bylo legionářských generálů 46.
Ve Fidlerově práci se sešly osobnosti nejen věkově, ale i povahově značně rozdílné. S výjimkou dvou byli všichni legionáři ruští. Veterán ze staré školy, generál Jaroslav Červinka starší, se narodil roku 1848 a jako osmnáctiletý se stačil ještě roku 1866 zúčastnit bitvy u Hradce Králové v prusko-rakouské válce. Nejmladším generálem byl naopak téměř o půlstoletí později narozený Lev Prchala. Setkáváme se zde se jmény běžně známými, k nimž patří první československý ministr války Milan R.
Štefánik, předseda vlády a ministr národní obrany Jan Syrový nebo "pán Sibiře", zastupující náčelník hlavního štábu a pozdější šéf Národní obce fašistické Radola Gajda. Protipól tvoří tváře téměř nebo úplně zapomenuté - generálové Šokorov, Melichar, Petřík či Němec.
Mezi nejzdařilejší portréty bezesporu patří životopisy generálů Šnejdárka a Krejčího. Jistou výjimku tvoří skici vrchního velitele československého zahraničního vojska gen. Janina a dvou Rusů - Šokorova a Vojcechovského, z nichž druhý představuje zřejmě nejtragičtější postavu knihy. Zemský vojenský velitel v Čechách gen. Vojcechovský patřil k zakladatelům známé rezistenční skupiny Obrana národa. Ačkoliv ještě v květnu 1939 přestal v organizaci aktivně působit, byl po celou válku pod dohledem gestapa. Fidler se domnívá, že Vojcechovského sledovali i příslušníci komunistického odboje, kteří na bývalého bělogvardějce upozornili sovětskou vojenskou kontrarozvědku. Ta generála hned v květnu 1945 deportovala do SSSR, kde o šest let později zemřel za nevyjasněných okolností v gulagu.
Jako asi každá obdobná práce mají i Fiedlerovi Generálové legionáři svá úskalí. Autor zdůvodňuje skutečnost, proč se v knize neobjevila např. jména generála Eliáše, Kutlvašra či Luži, tím, že tyto osobnosti patří spíše mezi generály druhého odboje, jež zahrne připravovaná práce Fidlerova kolegy Stehlíka.
Toto logické rozvržení ovšem nekoresponduje s publikací, která přináší i portrét generála Prchaly, o jehož zařazení po bok výše jmenovaných by nemělo být pochyb. Poněkud za vlasy přitažená se zdá být interpretace tragického vydání ruského admirála Kolčaka k likvidaci bolševikům. Autor totiž nepříliš podloženě konstatuje, že se legionáři "otočili k němu zády" a tento bezprecedentní čin označuje jako "cenu za evakuaci" ze Sibiře. Práce citelně postrádá jmenný rejstřík, najdeme i drobné faktické chyby (záměnu křestního jména náčelníka České obce sokolské Jindřicha Vaníčka). Některé pasáže knihy svými opakujícími se formulacemi napovídají, že redakční práce mohla být trochu důkladnější. Nic to však neubírá na základní skutečnosti: jde o čtivou, bezesporu zajímavou publikaci.

Jiří Fidler: Generálové legionáři. Books, Brno 1999, 360 stran, náklad a cena neuvedeny.