Výstava představí 11 Hirstových děl, ale nebudou to ta nejznámější, třeba zvířata naložená ve formaldehydu či jeho lebky. Na co se tedy v Rudolfinu zaměříte?
Je mi líto, že se dílo Damiena Hirsta často redukuje pouze na ta mediálně nejznámější, která jsou také zdánlivě nejsnadněji interpretovatelná. To je honba za senzací, za níž nestojí autor, ale povrchní zjednodušování. Já jako kurátor mám jediné poslání: trvat na tom, aby obsahy děl jakéhokoli umělce, kterého vystavuji, byly interpretovány jen jako obsahy těchto děl a ne jako „celebritózní“ snaha po senzaci. A přesně tohle platí i o Hirstovi. Na jeho výstavě budou obrazy, instalace a objekty ze soukromé sbírky The Astrup Fearnley Museum of Modern Art v Oslu pod názvem Život, smrt a láska, což jsou pro Hirsta klíčová témata. Měli jsme možnost přivézt i ta, jak říkáte, nejznámější díla, tedy krávu a tele naložené ve formaldehydu i jednu z lebek, ale to jsem po svědomitém zvažování odmítl.
Proč?
Transport jednoho takového exponátu by stál dvakrát víc než transport těch ostatních jedenácti. Navíc dílo váží dvanáct tun; kvůli statice historické budovy je zcela vyloučené ho v Rudolfinu vystavit.
A lebka?
Jedna z těch menších bude součástí výstavy Decadence Now, ale až za rok v říjnu v Rudolfinu, takže se nechceme opakovat.
Bráníte se vnímání Hirstova díla optikou celebrit, ale on je podobnou hvězdou, na jaké jsme zvyklí z filmové či hudební branže. Proč nás to v souvislosti s výtvarným uměním tak pobuřuje?
Výroba hvězd začala ve 20. letech s rozmachem filmu. Ono je mnohem jednodušší než chtít po publiku, aby přemýšlelo nad kvalitou obsahu díla, zaměřit se na slávu či příběh jednoho herce. I Hirstův příběh je mediálně vděčný – chlapec z chudé rodiny, který se dokázal vyšvihnout. To je však jen schéma příběhu, novinářský postup aplikovatelný na cokoli. Hirst je jedinečný umělec, protože se mu podařilo zásadním způsobem se prosadit v tématech, která si zvolil. Ta ztvárňuje vlastním uměleckým jazykem. Umělců, z nichž se staly hvězdy, byla řada, ale nedoprovázel to takový řev z mediální džungle. Dám příklad: když francouzsko-americká umělkyně Louise Bourgeois vystavila loni v Paříži svého obrovského Pavouka, vyvolalo to mediální poprask převážně společenského rázu. Stejného Pavouka vystavovala už v roce 1995 v Rudolfinu. Tehdy bylo toto dílo hodnoceno bez touhy po senzaci jen z hlediska jeho výjimečné kvality. Snaha po všeobecné bulvarizaci je teď prostě mnohem silnější.
Hirst však podobným projevům sám napomáhá, třeba když se přirovnává k Picassovi.
V jistém smyslu má pravdu, Picasso byl stejný mistr sebeprezentace. Tím se ovšem nijak nedotýkáme kvality jeho díla.
