Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Herectví je pro mne vášeň, droga i neřest, říká Jean Marais

aktualizováno 
- Jeden z posledních rozhovorů, který slavný francouzský herec Jean Marais českému tisku poskytl, byl pro magazín MF DNES. Vyšel 4. prosince 1997, těsně před Maraisovými čtyřiaosmdesátými narozeninami.

Ze slavného Cannes je to do Vallauris co by kamenem dohodil. Silnice se tu klikatí podél moře a střídají se pláže, přístavy a restaurace. Na náměstí v historickém centru stojí Picassova socha Chlapec s beránkem. Picasso tu měl keramický ateliér, jeden z mnoha, protože Vallauris bývá nazýváno městem keramiky a každoročně se tu pořádají známé trhy. A právě tady, v domě za vysokou zdí, za branou bez jmenovky, v domě obklopeném olivovníky žije herecká legenda Jean Marais.
Maraisovi letos bude čtyřiaosmdesát. Natočil pětašedesát filmů, z nichž mnohé patří k nezapomenutelným: Hrbáč, Kapitán Fracasse, Hrabě Monte Christo, ale i Viscontiho Bílé noci, Cocteauův Orfeus či Bertolucciho Svůdná krása. Na jevišti francouzských divadel vytvořil řadu významných rolí, jako Shakespearova Krále Leara, profesora Higginse v Pygmalionu, Racinova Britannika, Cida či Césara de Bazan v Ruy Blasovi. Napsal pět knih (z nichž dvě vyšly i v češtině), je malířem, keramikem a sochařem. Za svého života se stýkal s nejvýznamnějšími představiteli moderního umění v čele s Jeanem Cocteauem a Pablem Picassem.
Před časem natáčela v jeho domě dokument Česká televize. Byl to vůbec první televizní štáb, který směl v jeho domě natáčet. V průběhu filmování se Jean Marais často a upřímně smál. Když už byla kamera vypnuta, přinesl z kuchyně láhev vodky a dlouho se povídalo. Tak vznikl tento rozhovor.

Narodil jste se v Cherbourgu. Jaký máte vztah k rodnému městu?

Cherbourg je jedno z francouzských měst, které moc neznám.
Jak to?
Moje matka odtamtud se mnou a s mým bratrem odešla, když mi bylo pět let, takže si na Cherbourg moc nevzpomínám. Samozřejmě jsem potom v Cherbourgu hrál. A setkal jsem se tam se svým otcem. Hrál jsem v té době v jednom pařížském divadle a dozvěděl jsem se, že je vážně nemocný. Měl rakovinu prostaty. Sedl jsem na vlak a jel jsem ho navštívit. Tehdy jsem ho uviděl poprvé. Bylo mi pětačtyřicet. Řekl jsem mu: "Vůbec se mi nepodobáš." A on odpověděl: "Ne, protože ty jsi zrozený pro lásku."
Svou matku jste miloval?
Ano. Matku jsem zbožňoval. Ale na konci jejího života jsem jí řekl, že už ji nemám rád.
Opravdu? A proč?
Byla hrozně sobeckám, měla mě ráda až příliš.
Kromě matky měl na váš život rozhodující vliv Jean Cocteau. Platí to i v případě herectví?
Samozřejmě. Je sice krásné chtít být hercem, ale když člověk nedostává dobré role, nemůže nic dokázat. A já jsem mohl dokázat všechno co umím, protože Jean Cocteau pro mě psal výjimečné role.
Které?
Napsal mi roli ve Strašných rodičích, Psací stroj, Dvojhlavého orla. Napsal i hry, ve kterých jsem původně nehrál. Vždycky jsem mu říkal: "Měj na paměti, kolik mi je let a nepiš pro mě příliš mladé postavy." To byl třeba případ Baccha, v němž jsem hrál až mnohem později.
Cocteau byl také velký režisér.
Ano, on byl opravdu velký režisér. Ale já jsem proti němu bojoval. Choval jsem se k němu hrozně. Kvůli Strašným rodičům jsem mu například řekl: "Budu hrát roli Michela jenom tehdy, když ty nebudeš režírovat. A tak první uvedení Strašných rodičů Cocteau nerežíroval.
Proč?
V roce 1937 jsem hrál v jedné jeho hře, která se jmenovala Rytíři kulatého stolu. Připadal jsem si v ní hrozný a obvinil jsem z toho Jeana Cocteaua a jeho režii. Proto jsem už nechtěl, aby mě režíroval. Teprve mnohem později jsem mu řekl, že už jsem na jeho režii dostatečně silný.
Ale on vás režíroval i ve filmu.
Ano, ale to bylo až v roce 1954. Film Kráska a zvíře byl úplně jiný. Ale nemůžu říct, že by se mi v něm líbil můj výkon. Líbil se mi film jako takový, byl jsem moc rád, že v něm mohu hrát, ale sám sobě jsem se v něm nelíbil. Jean Cocteau měl vzácný dar. Dokázal velmi dobře režírovat starší lidi a ženy, ale v případě mladých už mu to tolik nešlo.
Měl jste ho raději jako básníka?
Samozřejmě. Ale Jean Cocteau říkal o všem, co dělal, že je to poezie. Říkal, že dělá poezii kresby, poezii filmovou, poezii divadelní. Do všeho se promítal jako básník.
A co Jean Cocteau jako malíř?
Mám radši jeho kresby. Myslím, že jako kreslíř byl naprosto výjimečný. Víte, vždycky jsem měl pocit, že všechny Cocteauovy kresby znám. Ale vždycky, když dnes navštívím nějakou jeho výstavu, pokaždé tam najdu něco nového. On byl člověk, který se nikdy nebyl s ničím spokojen. V jeho kresbách je něco navíc, co do nich vnáší cosi poetického. Jeho kresby jsou básně. Proto mám radši jeho kresby, zejména ty kolorované. Ale jako malíře ho už tolik rád nemám.
Cocteau řekl, že je zázrak žít životem dvou lidí, a přitom být jen jedním. Byl tohle důvod, proč jste si za svou profesi vybral herectví?
Ne. Herectví je pro mě vášní, vycházející odkudsi z mého nitra, z mé duše. Nevím, proč je tomu tak. Je to jako když někdo bere drogy, taky nedokáže vysvětlit, proč je bere.
Herectví je pro vás droga?
Ano, je to pro mě něco jako droga. Je to vášeň, neřest.
V divadle jste hrál spoustu velkých rolí. Která z nich byla pro vás nejdůležitější?
Nepočítám-li Cocteauovy hry, za nejdůležitější pro mě jako pro herce považuji Krále Leara a Cyrana z Bergeraku.
Pamatujete si na svou první roli?
Nejen, že si pamatuji na svou první roli, ale já si pamatuji celý její text. Bylo to v Shakespearově Césarovi. Říkal jsem: "Když vyvrhli a rozebrali oběť, nemohli najít srdce ve zvířeti." To bylo celé.
Řekl jste: "Už mám dost všech těch králů, princů a vévodů. Sním o tom, že budu hrát tuláka."
Ano. Proto jsem hrál krále Leara. On je přece tak trochu tulák. A pastýř v Arlésance taky. A taky jsem hrál v jednom filmu, jmenoval se Rodinné pouto, ve kterém jsem měl roli takového přitroublého venkovana. Hrozně jsem se tím bavil, protože předtím jsem ve filmu nic takového nehrál.
V divadle jste měl mnohem vážnější a dramatičtější role než ve filmu. Zavinili to režiséři?
Ne. Role jsem si vždycky vybíral sám. Mám rád tragédii, ale jsem velmi pyšný na to, když dokážu někoho rozesmát. Jsem šťastný, když dostanu roli, která přináší lidem smích.
A co třeba Hrbáč?
Tím filmem jsem si splnil sen svého mládí. Už jako kluk jsem o něčem takovém snil. Miloval jsem Douglase Fairbankse. Ve škole jsem si hrál na to, co jsem viděl v kině. To byl ještě němý film.
Víte, že tenhle film i vy jako herec jste u nás velmi oblíbený?
Ano, vím, protože jsem z Československa dostával spoustu dopisů.
Navštívil jste někdy Československo či Českou republiku?
Bohužel ne. Ale myslím, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě. Mám o ní spoustu knih.
Hrál jste se spoustou slavných kolegů. Na které z nich vzpomínáte nejvíc?
Na Yvonne de Bray. To je pro mě největší herečka, s jakou jsem se kdy sešel. V divadle jsem hrál také s Annie Girardotovou a Jeanne Moreauovou. A se Sergem Reggianim.
A co Gérard Philipe?
Ó, Gérard Philipe! To je jediný herec, který mě kdy rozplakal. Při detailním záběru ve filmu Kartouza parmská. A přitom to nebyla žádná dojemná scéna. Jeho tvář se objevila v obrovském detailu a já jsem se prostě rozplakal.
Pracovali jste někdy spolu?
Ne, ale snažil jsem se. Například když jsme natáčeli Orfea, Jean Cocteau i já jsme si přáli, aby hrál roli Křehomráze. Ale on bohužel odmítl.
Proč?
Nevím. Asi to nebyla hra podle jeho gusta.
A kdo je váš nejoblíbenější autor?
Racine. Vůči němu cítím obrovskou pokoru. Pro mě je to vrchol geniality a talentu.
A co modernější autoři? Třeba Jean-Paul Sartre?
Sartre mě jednou požádal, abych hrál v jeho hře Špinavé ruce. Ale já mu řekl, že by to byla chyba obsadit mě do takové role a doporučil jsem mu Francoise Perriera. A měl jsem pravdu. Nikdo by té postavě nevěřil, kdybych ji hrál já. Je to moc hezká hra, ale tohle by byla chyba v obsazení.
Francois Perrier hrál také Orgona v Tatuffovi s Gérardem Depardieuem. Máte rád Gérarda Depardieua?
V některých rolích ho mám moc rád. Je to herec s obrovským talentem, ale ne ve všem se mi líbí. V Tartuffovi se mi například nelíbil. Ale jeho Cyrano byl vynikající.
Jste herec, ale zároveň i známý malíř. Malujete hlavně portréty?
Maluju portréty, ale taky krajiny a zátiší. Jenomže já maluju hrozně pomalu, takže moc obrazů nenamaluju. Podívejte se na ten strom. Někdy bych ho chtěl namalovat. Chtěl bych udělat jeho portrét. Je to olivovník a tak velký olivovník je velmi vzácný.
Prodáváte svoje obrazy rád?
Ne. Ale asi před patnácti lety jsem byl velmi pyšný, když mě jedna galerie požádala, abych tam uspořádal výstavu. Jenomže člověk by neměl nikdy zapomenout, že sláva a pýcha mají i svůj rub. Já na to zapomněl a byl jsem za to potrestaný. Do té galerie jsem dal všechno, co jsem do té doby namaloval. Myslel jsem si, že se nic neprodá, a navíc jsem neměl ani ponětí o cenách obrazů, protože nejsem malíř. A ono se prodalo všechno. Zůstal jsem bez obrazů a vlastně i bez peněz. Od té doby jsem přestal vystavovat.
A proč jste si vybral keramiku?
Picasso a Cocteau dělali keramiku, a tak jsem se chtěl bavit jako oni. Jednoho dne jsem se vypravil do Vallauris a nakoupil jsem si hlínu. Ten člověk, co mi ji prodával, mi řekl: "Měl byste se to nejdřív naučit." A já mu odpověděl, že jsem si už o tom koupil knihu. A tak jsem začal dělat keramiku a přestěhoval se do Vallauris.
Ale byt máte také v Paříži.
Ano, ale tam mám jenom malou garsonku.
Jak jste si zvykl na venkově?
Já si zvyknu všude. Jsem šťastný všude.
Věříte v Boha?
Věřím v Boha, ale nejsem ortodoxní věřící. Modlím se. Modlím se, ale jen proto, abych vyjádřil svou vděčnost. Když byla v roce 1938 válka na spadnutí, došlo k částečné mobilizaci. A já jsem měl v té době hrát ve Strašných rodičích. Ve hře, kterou jsem miloval, a roli, kterou jsem rovněž miloval. Dostal jsem strach, že kvůli válce nebudu moct hrát. Začal jsem se modlit. Nemodlil jsem se od prvního přijímání. A říkal jsem: "Pane Bože, chci od tebe jenom, abys tu válku odložil." Samozřejmě, že to nezpůsobila moje modlitba, když válka skutečně začala později. Ale já jsem pak cítil povinnost modlit se dál. Modlil jsem se celý život. A modlím se dál každý den.
Myslíte, že má náš svět nějakou morální sílu?
Pro mě je štěstí natolik důležité, že odmítám vidět, co se mi nelíbí.
Vystavěl jste proti tomuhle nemocnému světu kolem sebe zeď?
Já mám zvláštní schopnost. Dokážu být fyzicky přítomný, a přitom jsem duchem jinde. Z míst, která se mi nelíbí, odejdu, nejsem tam. Jsem tam - a vlastně nejsem.
Jste slavný člověk. Jste filmová hvězda. Co vám sláva přinesla?
Sláva? Tak za prvé, co je to vlastně sláva? Mně sláva umožnila dělat to, co jsem chtěl, věci, které mě v životě nejvíc vzrušovaly. To, že jsem slavný, mi umožnilo dělat takové divadlo, po jakém jsem toužil. V civilním životě jsem se však vždycky snažil chovat jako normální člověk...

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Upoutávka k seriálu Až po uši 2
VIDEO: Hřebejkův seriál Až po uši 2 se vydá na horské svahy

Všichni se hledají – a občas se najdou v cizí posteli, prozrazuje druhá série komediálního seriálu Jana Hřebejka Až po uši, který nasadí HBO 12. listopadu....  celý článek

Trailer k filmu Matka!
DO KINA: Domácí Bajkery může zastavit Globální nebezpečí

Mezi sedmi novinkami týdne slibuje smích jediná komedie, česká novinka s Adamem Mišíkem Bajkeři. Zato strašit bude jak akční sci-fi Geostorm: Globální...  celý článek

Dalibor Gondík jako Helena Vondráčková
TELEVIZIONÁŘ: Babiš, Aerosmith, nebo Pink? Jejich tvář má také známý hlas

Ustálenou lenivou skladbu sobotních taškařic zase jednou rozbije státotvorný test národa s rituální hrou na povolební koláče, sloupce, procenta a sňatky z...  celý článek

Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.