Pantoliano to opravdu dokázal, přestože vyrůstal mezi ztracenci, ve čtvrti plné bídy a zločinnosti, od dvanácti let jenom s matkou a ještě v sedmnácti letech prý četl asi jako osmiletá žáčci na základní škole. První své role se musel učit „odposlechem“. Přesto našel vůli vymanit se ze svého prostředí, živil se jako číšník na Manhattanu, přitom chodil do hereckých kursů a krůček po krůčku budoval svou kariéru. Dnes tvrdí, že to byla vlastně výhoda. „Dopředu mě hnala právě chudoba, kdybych se nestal hercem, uplatnil bych se jinak, ale rozhodně bych se neztratil. Tu sílu jsem našel právě ve své touze po změně,“ vypravuje. Když se ho zeptáte, jestli by tedy naopak zůstal zbytečným plážovým povalečem, kdyby se narodil jako milionářské dítě, vesele přitakává: „Ano, přesně tak. Dopadl bych jako tadyhle můj syn,“ ukazuje na rozesmátého výrostka.
|
Profil |
|
Joe Pantoliano, americký herec na prahu padesátky, typický selfmademan. Ze čtvrti městské chudiny dokázal vlastními silami proniknout na Manhattan a poté do Los Angeles, jako herec se nejprve prosazoval v televizních sitcomech, zejména populárním Odsud až na věčnost či seriálem Právo v Los Angeles. Ve filmu upoutal pozornost snímkem Riskantní obchod či Půlnoční běh, Steven Spielberg ho obsadil do Říše slunce. K jeho nejznámějším postavám patří šerif Cosmo ze snímku Uprchlík a jeho volného pokračování Šerifové, hrál v thrilleru Past a v kultovním snímku Matrix. Do českých kin se chystají dva jeho nové filmy, Memento a Jako kočky a psi. |
K hercovým nejúspěšnějším rolím patřil Cosmo, jeden ze šerifů Tommyho Lee Jonese, kteří pořádají štvanici na Harrisona Forda ve světovém hitu roku 1993 Uprchlík. Stejnou postavu si zopakoval i ve volném pokračování Uprchlíka, které se u nás promítalo pod názvem Šerifové. Tuhle zkušenost popisuje zcela prozaicky: „První díl je vždycky originál, kdežto druhý představuje osvědčený hollywoodský recept, jak vydělat velké peníze. Ale když chci občas natočit nezávislý film jako Memento, které jsem přivezl na karlovarský festival, musím si na to vydělat – třeba na druhých dílech komerčních trháků. Mají navíc tu výhodu, že si lidi vaši tvář zapamatují, a díky tomu zase dostanete nové a nové nabídky. Ostatně musím taky nějak živit tady syna – a doma mám ještě tři další děti,“ pyšní se.
V roce 1996 si Pantoliano zahrál hlavní roli výběrčího peněz pro mafii v režii bratrů Wachovských v thrilleru jménem Past – a ti ho znovu přizvali i do svého megahitu, virtuální akční sci-fi Matrix, jejíž pokračování se už také chystá. Matrix vstoupil do dějin kinematografie především dosud nevídanými triky, ovšem Pantoliano prý není ten pravý, kdo by jejich podstatu mohl vysvětlit. „Při natáčení zpravidla kolem Keanu Reevese visely jenom nějaké provazy, zvláštní efekty se dělaly až dodatečně, na počítači, ale jak to vlastně funguje, to vám nepovím. Fascinuje mě to, ale nerozumím tomu ani za mák – stejně jako jsem dodnes za ta léta nepochopil, jak to, že letadlo létá.“
Pantoliano si svou nynější pozici opravdu tvrdě vybojoval, není tedy divu, že se s padesátkou na krku obává konkurence – umělých „neživých“ herců vytvořených plně na počítači, kteří se už v amerických filmech začínají objevovat. „Může se to stát a bojím se toho,“ přiznává, „za deset let se třeba v computerové verzi setkáme s oživeným Humphreyem Bogartem nebo Johnem Waynem. Důvod se přímo nabízí: studia nenávidí herce. Odmlouvají, chtějí honoráře – kdežto s počítačovou hvězdou vyjdou snáz. Kromě toho dnes už se tolik nechodí do kina na určitou hvězdu nebo na příběh, ale kvůli výši rozpočtu: lidi si přečtou, kolik film stál, a čím vyšší je ta suma, tím víc je láká.“
Dvě hercovy nejnovější role výmluvně ukazují jeho profesní strategii – vždy jeden film pro vlastní potěchu, jeden pro obživu. Memento, v němž hrdina pátrající po vrahovi své manželky trpí poruchou paměti a všechny stopy, poznámky, jména podezřelých si vytetovává na tělo, doporučuje Pantoliano spíše filmovým fajnšmekrům, těm, kterým prý nevadí v kině trochu přemýšlet. „A pokud jde o snímek Jako kočky a psi, tam mě opravdu nepoznáte,“ slibuje tajemně. „Já tam totiž nejsem vidět, hraju jenom hlas psa – ale hodného psa!“ zdůrazňuje, že umí ztvárnit i kladného hrdinu. „No prostě je to rodinný film určený hlavně pro děti, ale minulý týden po premiéře byl titulem číslo jedna, vedl totiž americké žebříčky tržeb z kin.“
Joe Pantoliano, ne snad přímo hvězdný, ale spolehlivý herec větších a středních rolí, „vyfásne“ většinou postavy zloduchů, i když se brání, že představoval občas i slušné policajty. „Ono je to na světě totiž tak zařízeno, že každý film je o dvou chlapících, hodném a zlém. A když přijdou s nabídkou za mnou, ten hodný už bývá obsazen a zaplacen. Proč bych tedy nevzal toho zloducha – hraje se líp a děti mají na školné,“ říká zcela věcně, s vědomím, že o takové pozici se mu v jeho dětství ani nesnilo. A když namítnete, že každý herec, i ten typově přímo předurčený pro role zlodějíčků, lapků, zabijáků či podvodníků, tiše sní o roli Romea, prince či ztepilého rytíře na bílém koni, Pantoliano se jenom ušklíbne: „Já bych se na bílém koni moc dobře nevyjímal.“
 Herec Joe Pantoliano. |
 Herec Joe Pantoliano. |
 Herec Joe Pantoliano. |
 Joe Pantoliano |
 Joe Pantoliano |
