Uvedením provokativního textu Spílání publiku, jehož autorem je rakouský dramatik a spisovatel Peter Handke, pokračoval o víkendu v Divadle na Vinohradech Pražský divadelní festival německého jazyka. V Handkeho hře - tzv. "sprechstücku" - nejsou čtyřem hercům přiděleny žádné konkrétní party, ale jde spíš o určité textové partitury pro výstupy a čísla. Pro divadlo ji v roce 1966 objevil Claus Peymann, umělecký ředitel vídeňského Burgtheateru; tato scéna přivezla i současnou inscenaci. Spílání tenkrát vstoupilo do dějin moderního divadla a čtyřiadvacetiletý Handke se stal průkopníkem dramatu, ve kterém se slovo a jazyk stávají hlavními "jevištními těly", hybateli dění bez ohledu na příběh (ten beztak často chybí). Spílání publiku je tok myšlenek, krátkých úvah a útržků vět na téma smyslu divadla a divadelního textu. Čtyři herci příchozím divákům skutečně spílají. Od výhrůžek, že "představení není divadelní hrou" a publikum "neukojí svou rozkoš z podívané", až po otevřené nadávky "vy držky, vy frackové, vy bezpáteřníci, vy potenciální mrtvoly" a podobně. U nás text při otevření pražského Divadla Labyrint začátkem 90. let režíroval Karel Kříž, v Burgtheateru jej nyní připravil devětadvacetiletý režisér Philip Tiedemann. Inscenace měla premiéru 5. května a stala se v Rakousku jednou z událostí sezony. Po krátké introdukci, kdy z amplionů zní úvodní pasáže textu hry a poté zaburácí industriální rock, přicházejí na scénu, cele pokrytou hromadou bílého zmačkaného papíru, čtyři herci: Boris Jacoby, Juergen Maurer, Dirt Nocker a Steffen Schroeder. Jsou oblečeni do elegantních bílých baloňáků, na hlavách mají klobouky. Staticky předříkávají text do přistavených mikrofonů - zprvu jakoby nenápadně, nesměle, postupně se však stále víc "rozžhavují". Kabáty i klobouky odhazují na zem, mikrofony si berou do rukou, celý prostor zaplňují zvukem slov. Jevištní dění doplňují krátkými, téměř kabaretními výstupy. Chodí i do hlediště, mezi diváky, vydávají se na balkon i do uliček, odcházejí do zákulisí. Vše vyvrcholí až cirkusovým šílenstvím, kdy se herci houpají nad hlavami diváků zavěšeni na lanech. Pak "odletí" na tazích kamsi do nebe a na opuštěné jeviště spadnou jen jejich bílé pláště. Dneska se už diváci necítí uraženi jako snad kdysi. Naopak: nadšeně aplaudují. Představení se stává víceméně hereckým stylistickým cvičením a úkolem pro režiséra, jak si poradit s prostorem. Oboje se vídeňské inscenaci podařilo mírou až překvapivě živou a divácky komunikativní. Herci text podali s mírným nadhledem a ironií, přesto dostatečně apelativně, důrazně, s pohybovou, slovní i pěveckou grácií. Scéna Claudie Vallantové působila díky bílé mase papíru a černému pozadí jeviště nebývale syrově, přitom elegantně, téměř vznešeně. Hodinová délka představení přesně odpovídá možnostem vnímání obdobných "sprechstücků". I pražské publikum podlehlo magii netradičního divadla, schopnostem režiséra a herců rytmicky přesně a prostorově plasticky zakomponovat nedějový Handkeův text do rozlehlého jeviště i hlediště. Ukázalo se, že i tak tradiční prostor, jakým Divadlo na Vinohradech je, se může proměnit v dynamickou experimentální scénu. Jen mít odvahu! A to je také výzva vídeňské inscenace a celého festivalu kamenným divadlům u nás. Kdy začneme dohánět moderní soudobé divadlo, které rovnocenně k obsahu textu staví i jeho prostorové, vizuální a zvukové působení?
VLADIMÍR HULEC Autor je redaktorem Divadelních novin
